Rozhodně se žádné nátěry neopalovali, vše pěkně opadalo samo
Na místech kde to neopadalo se to při renovaci historických vozů se dodnes odhalit. Pokud by si chtěl vidět všechny předchozí barvy, je potřeba koukat do rohů, do míst kam barva zatéká, ale není přímo vidět atd. Zrovna nedávno jeden kolega psal, jak odkrýval jednotlivé barevné vrstvy na jeho vozech.
ad brzdění nákladních vlaků s ruční brzdou:
Od osmdesátých let 19.století se šlo na brzdění už "vědecky" a zavedly tzv. brzdící procenta. Pro každou rychlost a maximální stoupání na trati bylo dáno kolik procent z váhy celého vlaku musí být v bržděných vozech. Teoreticky šlo jezdit rychlostí až 60 km/h, ale jen na tratích do 5 promilí. Tehdy neexistovali žádné pomůcky, vše bylo dáno globálně pro všechny. Výjimky existovaly pouze na některých zvláštních tratích, které měly extrémní podmínky (zubačky, některé horské a průmyslové dráhy), tam měly nějaké extra podmínky. Teprve později se začali zavádět pomůcky pro jednotlivé tratě nebo śeky tratí.
Poměr vozů s brzdou k celkovému počtu měnil v průběhu času jen málo. Začínalo se s poměrem cca 1:5, pozdější objednávky z doby před první světovou válkou byly v nejlepším případě 1:2. Teoretické tabulky počítaly maximálně se 44%, pravidelně se však hodnoty pohybovaly níže. Vzhledem k tomu, že brzdící váha u nákladního vozu byla dána součtem jeho vlastní váhy a váhy nákladu, tak při řazení záleželo nejen na absolutním počtu vozů s brzdou v soupravě, ale i na míře jejich naložení.
Právě KBD, ze které pochází ta kolorovaná fotografie, byl známá tím, že si pro zvýšení brzdné váhy v některých soupravách pořídila přítěžné služební vozy řady Dt.
Soukromé vozy byly většinou stavěny s ruční brzdou, od roku 1905 dokonce povinně. Takže ucelenka piváků nemá tu správnou vypovídající hodnotu.