od Tobyška » pon 07 lis, 2016 1:04 pm
Milane, na fotce jsou, tak existují, jen jsem se zatím k nim pro svoji ukecanost nedostal.
Takže k těm sudým kolejím (po novu) by to asi stačilo. Ty liché byly vyhrazeny pro nákladní dopravu, I když 3. kolej byla občas pro osobní dopravu využívána. Jinak si myslím, že po ní projížděly průběžné nákladní vlaky, většinou do/z Polska.
Ale Letohrad byla vlakotvorná stanice. V šedesátých letech zde bylo průměrně rozposunováno kolem 550 vozů denně. Právě k sestavování vlaků sloužily koleje 5,7 a 9. Když přijel takový vlak, odpojili traťovou lokomotivu, a ta odjela do depa. Vlak rozdělili na několik dílů a o ty se pak postupně postarala posunovací záloha.
Co teď chci popsat jsem pozoroval mnohokrát, ale před více než padesáti lety, takže...
Jako kluci jsme se v létě chodili koupat do řeky Orlice. Přecházeli jsme trať po přejezdu u Hedvy a dále chodili podle drážního plotu, který odděloval cestu od kolejí. Ty šraňky byly skoro pořád dole, protože tam vedne v noci hoblovali. Pára přitáhla deset patnáct vozů a zastavila. Seskočili dva posunovači, jeden měl červený praporek a druhý bidlo. Ten s tím praporkem asi posun řídil, vlezl do žluté dřevěnné telefonní budky (byly tam dvě tak padesát metrů od sebe) a zřejmě se domlouval s hradlářem ze stavědla č. 1. Mezitím mašinka trochu couvla, nárazníky cinlky o sebe a ten druhý tím bidlem vyhákl oko šroubovky z háku a tím odpojil jeden dva vagóny od zbytku soupravy. Pak se otočila hlava vzdálené výhybky a její bílé kulaté závaží se trhaně překlopilo na druhou stranu. Ten s praporkem zapískal, naskočil na stupačku a začal kývat praporkem k sobě. Mašinka mohutně odfoukla, nárazníky třískly o sebe a souprava začala couvat, výfuky se zrychlovaly, ale sotva ujeli třicet čtyřicet metrů, ozval se znovu pískot, posunovač točil praporkem dokola. Brzdy začaly skřípět a kola drhnout o koleje. Souprava na několika metrech zastavila, jen odpojené vagóny důstojně pokračovaly v jízdě až zmizely z dohledu. To se opakovalo několikrát, když už byli blízko k přejezdu, posunovač zakýval praporkem od sebe, mašinka popojela asi o sto metrů dopředu, aby zase měli dost placu a pokračovalo se, dokud zbýval nějaký vagón.
Občas, když jsem seděl ve vlaku a čekalo se na odjezd, měl jsem možnost pozorovat druhou část dějství. Na dvou kolejích tam chytali přijiždějící vagóny na čubu. Posunovač chvíli pozoroval přijíždějící vagón, asi odhadoval jeho rychlost. Pak do nějaké vzdálenosti od sestavované soupravy položil na kolej čubu. Když na ni vagón najel, ozvalo se takové kručení jak čuba drhla po kolejích a zároveň vagón brzdila. Posunovač vběhl mezi nárazníky prvního stojícího vozu a rukama vytrčil dopředu oko šroubovky. Čekal až do sebe třísknou nárazníky, ty se ještě propružily a to byl ten správný okamžik kdy musel zaklesnout oko za hák připojovaného vozu. Kdyby to neudělal včas, vůz by se odrazil a popojel a už by jej nemohl připojit. Už nevím jestli tam spojoval i brzdové hadice. Jen si pamatuji jak se sklonil, aby se protáhl pod nárazníky. Mě to vždy připomínalo artistu, když se uklání po svém zdařilém vystoupení.