Pokud někoho zajímá krutá pravda, tak:
- Kvalita pájení je ovlivněná množstvím oxidace na mědi (měď se pájí dobře, měděnka se pájí špatně)
- proto se deska ihned po vyleptání ošetřuje proti oxidaci (u slušných výrobců)
- je otázka použité chemie a technologie, jak dlouho to které ošetření vydrží a jak se chová při pájení
- pájitelný lak je prostředek pro dlouhodobou konzervaci, s tím, že mimochodem jde pájet, ale není to jeho hlavní cíl
Pokud si děláte desky doma, tak mnohem lepších výsledků z pohledu pájení docílíte s kalafunou rozpuštěnou v lihu nebo toulenu (volba podle osobních preferencí co chcete čmuchat); ale zase kalafuna není dlouhodobě stabilní. Stabilita v čase se zlepšuje přidáním "plastových" složek (polystyrén, nebo polyeurethan se dobře rozpouští ve stejném toulenu), ale tím se zhoršuje pájitelnost.
Proto se dělají různé poměry podle toho, co má kapalina více podporovat. Pájitelný lak je víc lak než pájitelný, ale je akceptovatelný pro pájení. Kalafuna v lihu je víc pájitelná než lak. Polyeurethanový lak je lak a je téměř nepájitelný.
Existují i jiné metody ochrany - dejme tomu pokovování cínem, stříbrem nebo zlatem (cín je levný a dobře pájitelný, méně konzervující než zlato, to konzervuje parádně, pájí se parádně, ale ta cena...)
Tak a teď pokud se na to podíváme prakticky:
pokud máme desku, která je již nějakou dobu od vyleptání a není dobře konzervovaná, tak jí trochu opláchni toulenem (lihem, IPA) a pokud bude i nadále matná, tak prášek na nádobí a zase toulen. Pak jí vezmi rozpuštěnou kalafunou. Pak se bude dobře pájet. Po osazení jí vezmi nějakým lakem, pokud to bude pájitelný lak, tak klidně rovnou, pokud to bude konzervační lak, tak předtím opláchni kalafunu v IPA.