Filozofie modelářství, aneb proč to děláme?

[Kajinek11]

Založil jsem toto téma protože by mě zajímali různé vaše názory na to jaký vidíte smysl v modelařině a co se snažíte dokázat a jak. Dospěl jsem k tomu to rozhodnutí po té, co jsem různě pročítal fóra, kde se lidé hádají ať už o počtu nýtů, nebo o tom co je vlakodrom a co je real. Nebo jestli je lepší udělat delší veksle a krátší staniční koleje a naopak.

Pokusím se to shrnout do několika otázek a sám rovnou odpovím za sebe:

1 .Proč modelaříme železnici?

Dělal jsem v dětství s tátou TT a nedošlo nikdy k naplnění mého dětského snu: Mít nějaké kolejiště, které si budu stavět a hrát si. Zároveň mě naplňuje jak to pomalu a jistě přibývá. Miluju železnici, miluju detaily. Vracím se tím trošku do dětských let, které jsou už dávno pryč, kdy jsem jako kluk hltal vše kolem železnice.

2. Co se tím snažíme sobě nebo ostatním dokázat, ukázat, napodobit, zažít?

Sobě se snažím dokázat že na to mám, že to jednom dodělám. Snažím se tím napodobit zašlou slávu ČSD, kterou jsem zažil. Chci mít rušné nádraží, romantickou staničku, průmyslový areál s vlečkou i motoráček v krajině

3. Děláme to kvůli stavbě samotné, nebo aby to jednou bylo hotovo a šmitec?

Asi obojí, nikdy jsem to ještě hotové neměl, takže to ukáže čas.

4. Snažíte se přiblížit realitě? A jak myslíte že se dá dosáhnout v modelařině?

Ano snažím, ale s ohledem na to aby to bylo použitelné v domácích podmínkách. Dost si ale realitu domýšlím, jako že takto by to přece klidně mohlo být, idkyž nebylo Jako příklad uvedu, že mám od Roca německé vagóny přeznačené na ČSD, které tu nikdy nejezdili. Domyslil jsem si, že prostě byly vyměněny za omylem sestřelenou stíhačku (mimochodem to se skutečně stalo). Dosáhnout reality se stejně nedá a štve mě, když se tím někdo ohání, vždy to bude jen zmenšenina, takže nemůžou být všechny detaily, vždy budeme limitováni cenou a prostorem. Vždy se vozy budou chovat zmenšeně, kouř, zvuky. Vše je jen napodobenina. Každý má svůj pohled, tak prosím nikomu nevyčítejte, že něco nemá dle reálu! On to třeba vidí jinak...

5. Jaké jste kupříkladu řešili kompromisy, dilema v rozhodování před stavbou? (měřítko, moduly kontra kolejiště)

DCC kontra analog, délka staničních kolejí vůči délce zhlaví, vdálenosti mezi stanicemi, jakou technologii použít pro domy a stromy s ohledem na cenu.

6. Co vás na tom nejvíce štve a stresuje?

Že mi běží čas, že to možná nikdy nestihnu a že to stojí tolik peněz a co za ně mohlo být

7. Jaké kladné poznatky, hodnoty vám to přináší do života?

Zlepšuji si znalosti a dovednosti o železnice, znalosti přírodních zákonů, elektriky. Více si všímám světa kolem sebe ( jak opadá omítka, jak rezne střecha, jaké rosliny rostou v jakém období...).

8. Co je podle vás maximum kterého lze v této modelařině dosáhnout?

Že to co děláte vás živí a všichni to obdivují (pro mě nereálná představa ale zároveň mi ani nechybí a nevyžaduji, aby to tak bylo).

Díky moc všem za názory. Byl bych však nerad kdyby se to strhlo do nějakých hádek, co je vlastně lepší. Nic není lepší! Každý máme svůj malý svět! Někdo v pokojíku v N, někdo na zahradě se skutečnou párovkou!

[Trainmaniak]

Toto téma se mi líbí, sám se totiž těmito otázkami sem tam zaobírám. Proč to vlastně děláme, co nám to dává, co nám to bere? Přidám tedy svoji trošku do mlýna.

1. Proč modelaříme železnici?
Tento odstavec, jak jej napsal Kajinek11, podepisuji, se vším se ztotožňuji. Odmalička mě dráha brala, navíc jsem to asi zdědil po dědovi, rád jsem hltal jeho vyprávění o zážitcích. Toužil jsem po zmenšenině, chtěl jsem vláčky, což se mi nakonec splnilo. Naprosto souhlasím i s tím naplněním dětského snu a návratem do dětských let. A proč zrovna železnice? Protože je prostě kouzelná.

2. Co se tím snažíme sobě nebo ostatním dokázat, ukázat, napodobit, zažít?
Nesnažím se dokázat nic. Jen dělám, co mě baví, snažím se to dělat tak, abych především já byl spokojen s výsledkem. Pokud jsou spokojeni i ostatní a sem tam přijde pochvala, je to jen dobře. Když se ohlédnu, je vidět vývoj. Pokud uznám za vhodné, rád se podělím o zážitky, poznatky a nápady s druhými. Proto vnikl i můj web. Preferuji vedlejší tratě, takže i mé kolejiště tomu odpovídá. Vozový park však je různorodý, občas se hodí spíše na hlavní tratě, ale nevadí. Mám to, co se mi líbí. Vzhledem k tomu, že jsem odkojen na BTTB katalozích, tak krom ČSD silně inklinuji i k DR.

3. Děláme to kvůli stavbě samotné, nebo aby to jednou bylo hotovo a šmitec?
Hotovo není nikdy. Vznik mého kolejiště se datuje do období 1998/99 a doposud jej doplňuji o drobné stavby i jiné doplňky. Prostě nápady přicházejí stále, tak se občas něco předělá, vylepší…

4. Snažíte se přiblížit realitě? A jak myslíte, že se jí dá dosáhnout v modelařině?
Snažíme. Všichni. Ale je to vždy velmi subjektivní, každý modelář to vnímá jinak a co se jednomu zdá nedostatečné, druhý hodnotí jako velmi reálné. Nelze proto hanět výtvor kolegů jen proto, že já to vidím jinak. Lze poskytnou určitá doporučení, třebas i mírným způsobem sdělit svůj názor, ale tím to končí. Jak píše Kajinek11, tak jako tak bude vždy něco méně věrné (poloměry, délky kolejí a zhlaví), samotné zmenšení je velkým omezením, i když dnešní technologie dokáží divy. Dopřejme každému jeho dávku modelářské licence, ať si provozuje na kolejišti to, co se mu líbí, i když to nedává smysl. Ale přináší mu to radost.

5. Jaké jste kupříkladu řešili kompromisy, dilema v rozhodování před stavbou? (měřítko, moduly kontra kolejiště)
Kompromisy jsem vždy řešil především prostorové a finanční, asi jako většina z nás. A v mých začátcích v 80. letech také „dostupnostní“. Zboží mnoho nebylo, bylo brzy vyprodáno, takže když člověk něco chtěl, musel brát to, co zrovna bylo skladem. A cesta do lépe zásobených obchodů v NDR byla nemyslitelná. Navíc nejbližší prodejna s železničními modely byla 70 km od mého bydliště. Jako kluk jsem se těšil, až budu dospělý, budu si vydělávat a budu si moci kupovat modely dle chuti, třeba i v tom Německu.
Měřítko jsem neřešil, to bylo dáno tím, co jsem dostal od známého. Set TT s napodobeninou Sergeje, pár kolejí, vozů, trafo TT-Start.

6. Co vás na tom nejvíce štve a stresuje?
Téměř nic. Snad jen občas mizerná kvalita modelů a některé stále prodlužované termíny. Peněz vložených do modelů nelituji, neb si tím právě plním ten sen, že si prostě mohu (samozřejmě v omezené míře) pořídit modely bez toho, že bych byl závislý na někom, kdo mi je koupí.

7. Jaké kladné poznatky, hodnoty vám to přináší do života?
Železniční modelářství je vlastně všestranné kutilství. Člověk se naučí opravdu mnohému. Elektrikařině, truhlařině, stavebnictví… Asi nemá smysl to jmenovat vše.

8. Co je podle vás maximum, kterého lze v této modelařině dosáhnout?
To je velmi individuální. Někdo prostě jen staví a jezdí. Někdo dokumentuje, píše recenze, fotí, publikuje – to je i můj případ. Už při stavbě mnohdy přemýšlím, jak to udělat, aby se to dobře fotilo. Někdo staví modely na přivýdělek – a vlastně proč ne. Někdo očekává obdiv, někdo je rád i jen za pochvalu, někdo nepotřebuje ani jedno a cílem je jeho vlastní uspokojení z dobře postaveného modelu. Každý to má nastavené jinak. Ale většina z nás je určitě alespoň mírně ješitných a špetka obdivu okořeněného pochvalou nám bezesporu přijde k chuti.

9. Přidám ještě jednu otázku – co bude, až nebudeme?
Tohle je to opravdové dilema. Stavíme kolejiště, shromažďujeme modely, ale třebas nemáme mezi potomky následníka, který by byl stejně jako my praštěný kolejnicí. Co potom? Lze na to vůbec odpovědět? Teoreticky to není naše starost, ale minimálně za zamyšlení to stojí. Většina z nás má doma modely v hodnotě několika desítek tisíc, což při dnešních cenách vozů 800-1200 Kč a lokomotiv 3000-10000 není žádná zvláštnost, nemluvě o ceně kolejiště. To je otázečka, že?

[hank]

A tož to jste mě potěšili, chlapci...

1. Proč modelaříme železnici?
Protože v srpnu 1961 mi táta přivezl ze služební cesty do NDR (kde mimochodem na vlastní kůži zažil krizi kolem stavby berlínské zdi...) soupravu BR23 + 3x Donnerbüchse. Když jsem pak začal sám číst, vyšťoural někde na půdě u babičky populárně naučnou knížku o technice pro hochy školního věku (vydanou někdy za okupace, kdy byl v tom správném věku on), kde byl mj. výklad Kryšpínova systému označování hnacích vozidel. A tak jsem začal sbírat čísla lokomotiv a už mi to zůstalo...

2. Co se tím snažíme sobě nebo ostatním dokázat, ukázat, napodobit, zažít?
Proč bych se měl proboha pořád snažit něco někomu dokazovat? Toho jsem si užil za celý život dost, tak aspoň teď v důchodu chci od toho mít pokoj. Dále viz odpověď na otázku č. 7
No, samozřejmě trochu kecám , každý chlap musí být trochu ješitnej a s věkem toho přibývá, jak pozoruju sám na sobě... Ale jak jste si mohli všimnout, moje "veřejné" ambice spočívají především ve snaze poradit a podělit se o ty znalosti a podklady, které jsem za desítky let nastřádal.

3. Děláme to kvůli stavbě samotné, nebo aby to jednou bylo hotovo a šmitec?
Cesta je cíl... neboli furt se de, jak kdysi pravil jeden klasik. A až se nepůjde, nebude se žít.

4. Snažíte se přiblížit realitě? A jak myslíte, že se jí dá dosáhnout v modelařině?
Tohle je dobrá otázka, na kterou bude jinak odpovídat (třeba) muzejní dokumentarista, jinak (třeba) konstruktér u průmyslového výrobce modelů a ještě jinak (třeba) tvůrce modelů (i virtuálních) pro film nebo jiná média. Nicméně důležitý je dojem, někdy i iluze. Koneckonců si (většinou) hrajeme. Sice jsem zastáncem historické věrnosti, ale na druhé straně některé nápady typu "what if" (česky: "co by - kdyby") se s reálnou historií docela prolínají a tak proč si nevymyslet třeba realizaci projektu, který zůstal na papíře v nějaké pokročilé fázi přípravy... A taky příběhy jsou důležité, sám jich pořád pár nosím v hlavě a jeden se pokouším realizovat i na kolejišti. A ještě: V některých měřítcích je počítání nýtů nemožné a někteří na sledování cvrkotu potřebují lupu , takže znova: Důležitý je dojem.

5. Jaké jste kupříkladu řešili kompromisy, dilema v rozhodování před stavbou? (měřítko, moduly kontra kolejiště)
Vlastně jen cenové - kolik peněz si za to můžu dovolit utratit... Ale to možná proto, že moje sny se nepraly s realitou - nikdy (ani jako dítě) jsem neměl potřebu mít pro tento účel celou místnost.

6. Co vás na tom nejvíce štve a stresuje?
Vlastní lenost a nešikovnost. A taky to, že můj čas se už krátí.

7. Jaké kladné poznatky, hodnoty vám to přináší do života?
Nevím, jestli je to hodnota veskrze kladná a obecně doporučeníhodná, ale v mé celoživotní snaze žít v míru sám se sebou a co nejméně ubližovat jiným je tohle hobby mým ideálním útočištěm - možná až moc často a hluboko si do této "vnitřní emigrace" zalézám před tím všeobecným bordelem, který se dnes snaží ovládnout svět. (Poznámka OT: Před 10 lety jsem veřejně psal pod svým vlastním jménem pro jedno internetové médium. Uhnal jsem si akorát - kromě 20 kg nadváhy - stres s příslušnými důsledky pro stav tělesné schránky. Tahle drážní historicko-modelářsko-dokumentační "vnitřní emigrace" mi pomáhá dát se dohromady.)

8. Co je podle vás maximum, kterého lze v této modelařině dosáhnout?
Pro mě - co nejvíc se přiblížit k cíli zformulovanému sub 7. Ale to má taky každý jinak.

9. Přidám ještě jednu otázku – co bude, až nebudeme?
Tak o tom už mám ve svém věku nejvyšší čas přemýšlet. Mí potomci (3 dcery, dnes už jim táhne na 40...) ani vnoučata k tomu nejsou a tak to zřejmě všechno odkážu některému blízkému klubu - nejlépe někomu, kdo má vysoko do žlabu a kdo dělá hlavně s dětmi.

[TTmili]

Vskutku zajímavé téma, nabízí se rovnou taková předotázka, proč se vlastně do diskuze nezapojit, většina z nás už tohle diskuzní fórum okupuje celkem dlouho, dá se říct, že se i tak nějak známe. Takže vlastně tohle "vyzpovídání se" nám jen zase trošičku víc poodhalí ty ostatní, proč píší jak píší, co za čím hledají, a podobně. Takže hurá do toho.

1. Proč modelaříme železnici?
K železnici jsem tíhnul celý život, asi to mám po dědovi (nebo spíš většina rodiny mu to dává za vinu ), no a mimo modelařiny se mi železnice postupně dostala i do profesního života. Ale mimo to si myslím, že jde i o jakousi živou formu modelaření (podobné to mají i RC modeláři), a o tom to asi částečně taky bude, kdyby to jen stálo a nic nedělalo, nevím jestli bych se s tím patlal, tanky a letadla už mě přestaly bavit dávno.

2. Co se tím snažíme sobě nebo ostatním dokázat, ukázat, napodobit, zažít?
Napodobit, zažít, ukázat, to všechno vystihuje tu část, která u mě vedla k tomu, že jako hlavní epochu mám ČSD v první polovině 80-tých let, sem-tam s nějakým ústřelkem, daleko širší období u mě zabírá DR, ale to je spíš taková směska zajímavostí. No a to dokazování v tom je asi taky, ale asi jen sám sobě, člověk se asi potřebuje sám o sobě někam posouvat, a tady je to krásně vidět. Před lety to byl rádoby slepený dřevák od LPH, dneska leptané prasátko bez jediné kapky lepidla.

3. Děláme to kvůli stavbě samotné, nebo aby to jednou bylo hotovo a šmitec?
Sice si nalhávám, že bych jednou rád dodělané kolejiště, a už bych jen provozoval, kochal se a prostě hrál si, ale vím že toho se nedožiju.

4. Snažíte se přiblížit realitě? A jak myslíte, že se jí dá dosáhnout v modelařině?
Realita je dost subjektivní pojem, každý jí vnímá jinak. A není divu, v dnešní pokroucené době asi musí mít každý nějakou tu svojí realitu. Nicméně co není subjektivní jsou tvary, rozměry a podobně, a tady prostě podle mého v tom našem koníčku není prostor na chyby, tady to má sedět do puntíku přesně podle měřítka.

5. Jaké jste kupříkladu řešili kompromisy, dilema v rozhodování před stavbou? (měřítko, moduly kontra kolejiště)
Měřítko jsem měl odmala vybrané, ani nevím proč. Prostě k TT mě to táhlo stejně jako k železnici, neumím to vysvětlit. První sadu jsem dostal v pěti letech a byl to start set od Pika s takovou tou zjednodušenou párou s tendrem a nějaké vozy, koleje a trafo. U tohohle mastodontího měřítka jsem vydržel možná 5-6 let, ale nikdy jsem nebyl spokojený, s dědou jsme jezdili na burzy, ale vždycky jsem hledal spíš TT, až jsem si jednou přivezl nový start set, tentokrát už v tom správném měřítku. Od té doby už jsem nic neměnil a jen se sbírka pokojně rozrůstá.
Nicméně kompromis je u mě asi jednoznačně krajina a asi i stavby. Nemám pro to ten cit, nevidím to tak jak vidím vozidla a provoz. Buď se musím dál zlepšovat, a ten cit najít, naučit se to, a nebo si přiznat, že to co je dál než 5 metrů od osy koleje už sám nezvládnu.

6. Co vás na tom nejvíce štve a stresuje?
Nejvíc mě štve flinkavost výrobců, mají prostředky, spoustu lidí, technologie, a přesto dělají banální chyby. A pak když se mi nedaří, ale už se jeden vůz v minulosti proletěl proti zdi, a od té doby už radši všechno odkládám když chytám nerva a dávám pauzičku.

7. Jaké kladné poznatky, hodnoty vám to přináší do života?
Je to trénování vůle, nervů ale i manuální zručnosti. Vlastně podobně jak to předemnou napsal hank, taky k modelařině utíkám před tím světem okolo. Přecejen je to náš svět, tak jak si ho tvoříme, podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí, takže kam jinam utéct, kde jinde můžeme uklidnit? Jednoznačně to musí přinášet klid do duše, jinak to nemá cenu, i proto se člověk do ničeho v tomhle směru nesmí nutit.

8. Co je podle vás maximum, kterého lze v této modelařině dosáhnout?
Maximum? Spokojenost s vlastním výtvorem. A to vlastně nejde, takže v modelařině ničeho dosáhnout nejde, jen toho pocitu klidu a pohody co, aspoň u mě, modelaření provází.

9. Přidám ještě jednu otázku – co bude, až nebudeme?
Tak a poslední otázka na tělo, které se popravdě dost děsím. No snad jednou potomek s podobnými zájmy bude, jinak vážně netuším.

[hank61]

Zajímavé téma dle mého úsudku především pro ty z nás, kteří již máme cosi za sebou

1. Proč modelaříme železnici?
Asi na to má vliv i moje dětství. Moje máma pracovala léta na nádraží v Hostomicích pod Brdy a já jako kluk jsem tam trávil poměrně dost času. Kromě škrábání a mazání výhybek, uklízení skladu, a vození filmů na káře do místního biografu mě mnohokrát vozil v kabině strojvedoucího tehdejší fíra pan Káš Hurvínkem přes Liteňskou úvrať do Zadní Třebáně a zpět. Od dětství jsem inklinoval k modelařině a to především k modelům letadel. První kolejiště H0 jsem postavil těsně před sametovou revolucí, když bylo synovi 5 let. Toho to však vůbec nevzalo, a tak jsem celek po několika letech prodal a věnoval se dalších více než 20 let letadlům. Teprve před dvěma lety mě dohnala jakási nostalgie a začal jsem navštěvovat „místa mého mládí“ – viz třeba http://hankovystranky.cz/2015/05/08/exp ... ni-treban/ a současně se pustil do stavby vlastního kolejiště TT.

2. Co se tím snažíme sobě nebo ostatním dokázat, ukázat, napodobit, zažít?
Co rozhodně nechci, tak někomu cokoliv dokazovat. Toto hobby, asi jako každé jiné je možné realizovat v různých kvalitativních i kvantitativních úrovních. Je na každém, jakou si kdo zvolí a pokud mu to přinese radost jako mě, tak je z mého pohledu vše v pořádku.

3. Děláme to kvůli stavbě samotné, nebo aby to jednou bylo hotovo a šmitec?
Modelařinu i tu leteckou jsem vždy raději realizoval, než si poté užíval hotového díla. Proto budu asi i zde stále hledat nějaké možnosti, jak co přistavět, nebo vylepšit. Jinými slovy, na kolejišti mě baví více vymýšlet a stavět, než provozovat vlaky. Ostatně myslím, že je to i v mých vláknech patrné

4. Snažíte se přiblížit realitě? A jak myslíte, že se jí dá dosáhnout v modelařině?
Snažím, nesnažím. Opět je to o té úrovni, kde mě to baví, a kde se cítím dobře. Snažím se sice vyvarovat vysloveným nesmyslům, ovšem na druhou stranu nejsem a ani nechci být tím ortodoxním realistou a detailistou zároveň. Zastávám názor, že ortodoxními přístupy se z hobby vytrácí radost a o tu mi jde především.

5. Jaké jste kupříkladu řešili kompromisy, dilema v rozhodování před stavbou? (měřítko, moduly kontra kolejiště)
Co se týká měřítka, rozhodl jsem se pro zlatou střední cestu TT. Přispěly k tomu především dostupný ČSD vozový park a relativně rozumné ceny vozidel. Uvažoval jsem i o H0e, jejíchž romantiku a nostalgii bych patrně dnes před TT upřednostnil. Dále jsem došel k zajímavému zjištění. A to, že míra radosti z realizace kolejiště není vůbec úměrná jeho velikosti a ceně. Po zkušenostech se stavbou minikolejiště, viewtopic.php?f=1&t=10307 bych už se do většího projektu, který mám také rozdělaný, rozhodně nepouštěl.

6. Co vás na tom nejvíce štve a stresuje?
Nedostatek času a skutečnost, že stále častěji něco hledám

7. Jaké kladné poznatky, hodnoty vám to přináší do života?
Asi jsem další kdo tímto hobby tak trochu utíká před pracovním světem. Modelařina je pro mě v tomto směru takový protipól k mé práci a starostmi s ní souvisejícími. Léta podnikám v marketingové komunikaci a mám toho všeho kolem, vždycky koncem týdne, již plné zuby. Ani nevíte, jak se těším, že si v pátek večer zalezu do dílny…. 

8. Co je podle vás maximum, kterého lze v této modelařině dosáhnout?
Radost, spokojenost, nadšení pro věc a pocit z dobré práce.

9. Přidám ještě jednu otázku – co bude, až nebudeme?
Tak nad tím jsem ještě nepřemýšlel. Syn na to není, vnoučata zatím nemám. Tak snad budu mít alespoň to štěstí, že mi bude dán čas a příležitost se toho svého díla nějak smysluplně zbavit.

[Petr Zatrepalek]

1. Proč modelaříme železnici?
Nostalgické vzpomínky na dětství, kdy pohled na Vindobonu vjíždějící do tunelů pod Zvonařkou podněcoval myšlenky na různá zahraniční dobrodružství. Nebo připomínka zašlé slávy Posázavského pacifiku při cestách za přírodou během puberty. A asi nejvíc možnost připomenout si pomocí modelu dobu co se už nikdy nevrátí...

2. Co se tím snažíme sobě nebo ostatním dokázat, ukázat, napodobit, zažít?
Sám sobě dokazovat nic nechci, za ta léta co jsem na světě už moc dobře vím, co umím a v čem bych se chtěl ještě zdokonalit. Pokud je to co umím někomu k užitku, rád pomůžu. Nicméně nerad bych aby se moje rady braly jako dogma - každý by si měl sám najít svou vlastní cestu co mu vyhovuje nejvíc a svůj vlastní cíl čeho chce dosáhnout...

3. Děláme to kvůli stavbě samotné, nebo aby to jednou bylo hotovo a šmitec?
Baví mě stavba a modelařina jako taková, jakýkoliv hotový model se mi po čase okoukal. Zatím vždy, když jsem model dodělal, tak nakonec skončil u někoho, komu udělal a dělá větší radost ne mě... U svého kolejiště vím, že to nebudu mít uplně hotový nikdy - furt bude co vylepšovat, nebo v horším případě hotové segmenty nahradím jinými, se zcela odlišnými krajinnými motivy.

4. Snažíte se přiblížit realitě? A jak myslíte, že se jí dá dosáhnout v modelařině?
Na rovinu, realitě se lze jen trochu přibližit - vždy to bude jen kompromis. Zmenšovací sprej na reálný věci ještě nikdo nevymyslel... Realitě se snažím přiblížit na maximum co mi moje znalosti a dostupné materiály umožňují. Ne vždy se to povede, ale to mě zas nabudí udělat to znova, a líp...

5. Jaké jste kupříkladu řešili kompromisy, dilema v rozhodování před stavbou? (měřítko, moduly kontra kolejiště)
Jako kluk jsem měl HO, a má nejmilejší mašinka v dětství byla E499.2 od Pika. Když jsem pak po letech objevil stránky Toma Bartoše a Michala Daleckýho, kde bylo vidět kam až se dostala za ta desetiletí železniční modelařina - krajinotvorné materiály, ozvučení mašin a další digitální efekty - tak jsem se k železniční modelařině vrátil, první nově pořízená mašinka byla z nostalgie opět Piko E499.2 - a tím byla i dána volba měřítka - HO. Mým cílem je mít funkční dioráma - tedy v pojetí někoho jiného spíše segmentové kolejiště - kde vlaky budou součástí krajiny a ne naopak. Takže raději méně kolejí a více stromů. Dilema bylo - klasické kolejiště nebo moduly a setkání v rámci Zababova? Nakonec vyhrálo segmentové kolejiště - dá se dělat postupně, v případě že se něco nepovede, se dá v pohodě upravit nebo uplně předělat. Největší chybou byla snaha ušetřit a jít cestou co nejlevnějšího "nového" kolejiva - PIKO A Gleis - a stálo mě to nejvíc nervů i peněz...

6. Co vás na tom nejvíce štve a stresuje?
Nedostatek času a chuti. Modelařina není pro mne hobby ale prostředek obživy. Přednost mají tedy veškeré práce pro mé klienty, na mé vlastní věci pak už nezbývá skoro žádný čas. A ty volné chvilky co zbývají, dělím mezi stavbu modelů letadel, tanků, vláčků - podle toho na co mám zrovna náladu. Co mne stresuje - když mi něco ne a ne jít od ruky, a já začínám mít pocit, že přesahuji časový plán a chci začít dělat "nějaké" kompromisy. Pak je nejlepší to dát na nějakou chvíli do skříně a pracovat nad něčím jiným.

7. Jaké kladné poznatky, hodnoty vám to přináší do života?
Pro mě osobně je modelařina útěk před reálným světem - světem globalizovaným, kde není řád ale bordel a který se navíc v případě Evropy dobrovolně řítí do záhuby...

8. Co je podle vás maximum, kterého lze v této modelařině dosáhnout?
Odreagování od stresu a pak vědomí, že mi něco hezkého vzniká pod rukama, co možná v budoucnu udělá radost někomu dalšímu...

9. Přidám ještě jednu otázku – co bude, až nebudeme?
Zatím se jen planě utěšuji, že výsledky mojí dlouholetý práce neskončí nakonec někde v popelnici...

[ladiznet]

Aniž bych četl příspěvky přede mnou, nejdříve odpovím a pak si je přečtu. Aby má písmenka nebyla ovlivněna ostatními

1. Proč modelaříme železnici?

Protože je NEKONEČNĚ KRÁSNÁ, bohatá a je to reálná hmatatelná věc. VŮNĚ PRAŽCŮ.

2. Co se tím snažíme sobě nebo ostatním dokázat, ukázat, napodobit, zažít?

Být navždy ten MALÝ KLUK, který s dědou stál na nádraží a pozoroval život na železnici.

3. Děláme to kvůli stavbě samotné, nebo aby to jednou bylo hotovo a šmitec?

Neexistuje hotovo a šmitec. Stavba samotná je MEDITOVAT a RELAXOVAT! A taky se neustále UČIT!

4. Snažíte se přiblížit realitě? A jak myslíte, že se jí dá dosáhnout v modelařině?

Hledám nejúčinnější metody a způsoby, aby výsledek vypadal co nejvěrněji. V modelařině jí dosáhneme pomocí VLASTNÍCH PŘEDSTAV.

5. Jaké jste kupříkladu řešili kompromisy, dilema v rozhodování před stavbou? (měřítko, moduly kontra kolejiště)

Dnes bych nestavěl nic jiného než MODULOVKU. Jsem rozený "hánulkář" ale nedělalo mi velký problém konvertovat k "tétéčkářům". Jsem pro obě velikosti. "Enkaře" už moc nedávám.

6. Co vás na tom nejvíce štve a stresuje?

ČAS. Peníze i enegrii si každý modelář najde vždy!

7. Jaké kladné poznatky, hodnoty vám to přináší do života?

VNITŘNÍ NAPLNĚNÍ.

8. Co je podle vás maximum, kterého lze v této modelařině dosáhnout?

Myslím, že to je splnění vytyčených cílů, na které nepotřebujeme sedm životů, ale jen ten jeden náš.

9. Přidám ještě jednu otázku – co bude, až nebudeme?

Každopádně BUDOU DALŠÍ.

[Donatelli]

Již mnohokrát jsem se sám podobnými úvahami zabýval. Je potěšitelné zjištění, že nejsem sám a ještě potěšitelnější, že ostatní se podělili o své názory s námi.
1. Proč modelaříme železnici?

Když jsem byl malý, táta nám koupil nějaký start set H0. To si ale vůbec nepamatuju. Později, v dobách reálného socialismu, jsme jeli dvakrát k moři do NDR vlakem. A zároveň někdy v té době mi děda přivezl setík TT taktéž z NDR. Tak bylo rozhodnuto. Nejenom o velikosti, ale i o volbě povolání. No a ve finále, kdo na drážní průmyslovce neměl " nějaký vláčky " byl prostě podezřelý.... To že nakonec na dráze nedělám ( i když mám vzdělání na strojvedoucího ) je díky zdraví, ale alespoň mám ty modely.

2. Co se tím snažíme sobě nebo ostatním dokázat, ukázat, napodobit, zažít?

Dokazovat nechci nikomu nic. Pokud někdo má zájem, poradím, ukážu, pomůžu. Primárně to beru jako zábavu pro sebe.

[b]3. Děláme to kvůli stavbě samotné, nebo aby to jednou bylo hotovo a šmitec?

[/b]Abych pravdu řekl, nevím. A že bude někdy hotovo? Tak tomu snad nikdo nevěří. Když jeden projekt skončí, hned se líhnou další. Spíš vidím a to i u ostatních, že se rozpracuje hodně věcí najednou a žádná se nedotáhne do konce. Já si v sobě nastavil restriktní pravidlo, že dokud nedodělám jedno, nezačnu nic dalšího...

4. Snažíte se přiblížit realitě? A jak myslíte, že se jí dá dosáhnout v modelařině?

Snažím se, abych neměl na modelech žádné výrazné jak já říkám hyenismy. Ale přiblížení realitě? Každý to máme nasazeno jinak. Někdo je perfektní krajinář, jiný je výborný provozář.... ale já rozhodně nebudu ten co to bude soudit. Každý to děláme pro svoji zábavu a potěchu v možnostech a silách jaké máme.

5. Jaké jste kupříkladu řešili kompromisy, dilema v rozhodování před stavbou? (měřítko, moduly kontra kolejiště)

Kompromisy jsem zatím řešit nemusel. Místa mám dost, měřítko jak kdysi někdo trefně napsal, nám bylo přiděleno v jakési zábavné loterii někdy na začátku bez výraznější možnosti ovlivnění.... Momentálně dělám moduly, vlastně na jednu stranu z náhody, přišel jsem k nim, že nechci dělat moduly, jenom se chci naučit jak dělají modelařinu jiní, jinde a jinak a skončil jsem u nich. Taky oceňuju na modulech to, že se nemusím zabývat zkracováním délek vlaků. Jednou snad se taky dokopu ke stavbě vlastního segmentového kolejiště. A jako kompromis vlastně musím brát to, že nedělám velikost G, která se mě moc líbí. Jediné co mě od toho zatím odrazuje je neexistence štíhlých průmyslově vyráběných vyhybek a hlavně nedostatek oběživa. Respektive si vždycky říkám, že do téčka nedávám tolik kolik bych chtěl, tak nebudu ubírat ještě pro jiné.

6. Co vás na tom nejvíce štve a stresuje?

Neštve a nestresuje mě vlastně nic. Jenom je mě pár věcí líto. Začnu asi tím, jak výrobci doslova zabíjejí modelovou železnici. V současné době modelářstí bojuje s ostatními volnočasovými aktivitami. Doba, kdy měl doma každý vláčky a autodráhu je zcela nenávratně fuč. A pokud bude nějaký táta přivést svoji ratolest k " mašinkám", bude ho to stát dost odvahy. Pominu možnost, že vlastní doma nějakou pozůstalost, na které mám možnost zjistit zda-li to potomka bude bavit, tak vyvalí pár tisícovek za nějaký start set. Když to vezmu v porovnání s jinými možnostmi využití volného času ( PC hry, sport, foťák, domácí zvíře... ) tak modelová železnice je jedním z těch dražších. Krásně se to odráží na faktu že já ve svých 40 letech jsem na různých setkáních a výstavách jeden z nejmladších. Bohužel. Člověk je prostě tvor líný a pokud ten základní / startovací / set bude stát tolik co teď stojí, bude modelářů prostě ubývat. Další co mě je velmi líto, je existence pravdobijců. Někteří prostě mají svoji pravdu a co je víc. Utlouct toho druhého argumenty ( ať už správnými nebo chybnými), hlavně že já jsem vyhrál. Moje velikost je jediná správná, výrobce xy je nejlepší, kolejivo takové a makové je nejrealičtější. A v neposlední řadě je mě líto množství zbytečné práce. Proč výrobci nenaslouchají nám modelářům. Někteří mezi námi dokážou připravit za nemalého úsilí perfektní podklady pro model, bohužel dost často zbytečně. Já rozumím tomu, že pro pár pitomečků nikdo novou formu za x desítek či stovek tisíc eur dělat nebude ( něco jiného je pokud se již daný model chystá do výroby ), ale zmršit popisy, odstín nebo barvu na již hotovém modelu, to prostě člověk fakt přijde líto. Model si nekoupím ( stejně jako spousta dalších ), výrobce to vyhodnotí, že trh nemá zájem, příště nic nevyrobí, já nic nekoupím......Kolikrát si říkám proč? Za stejné peníze jde udělat daleko víc muziky....

7. Jaké kladné poznatky, hodnoty vám to přináší do života?

Radost a odpočinek. A navíc setkání s podobně postiženými úchyly. Jiný svět a můžu si říct, že alespoň něčemu trošičku rozumím. A v neposlední řadě jsem poznal jaké je Berlín hezké město, neb posledních několik let trávím dovolenou týdenním obrážením bazarů a prodejen v tomto městě.

8. Co je podle vás maximum, kterého lze v této modelařině dosáhnout?

To máme nastaveno každý jinak. Já tvrdím že maximum kterého je možno dosáhnout je modelář maximálně spokojený se svým dílem. To že se to ostatním nemusí líbit je v tomto případě problém těch ostatních.

9. Přidám ještě jednu otázku – co bude, až nebudeme?

Tohle vůbec neřeším. Vím jenom, že ten kdo to po mě dostane, bude mít víc než dobrý základ pro vlastní tvorbu a nebo to bude na peníze dost bohatý člověk.

[vmucha]

Díky moc za otázky.
1. Proč modelaříme železnici?
Vlastně ani nevím, kde jsou ty počátky. Rozhodně v raném dětství. Procházky s mými dědečky ke kolejím - jeden z nich byl fíra. Dětská fascinace vláčky, pak chvíli souběžně i letadélky a pak dlouho nic. Touha stát se výpravčím, která se nenaplnila.
Restart přišel před 14 lety, kdy syn našel krabici s kolejemi a vláčky z mého mládí. Nejdřív ježdění na podlaze, stěhování do většího bytu, skvělý prostor. Syn pak přeběhl k tramvajím a trolejbusům, já zůstávám u vláčků.
2. Co se tím snažíme sobě nebo ostatním dokázat, ukázat, napodobit, zažít?
Nic. Na to, abych sobě nebo někomu potřeboval něco dokazoval, jsem už dost starý. Snad jen dospělé klukovství s ostatními stejně postiženými A důležité je pro mě to společenství a to jak reálné, tak i prostřednictvím tohoto fóra. Za to všem aspoň takhle DĚKUJI.
3. Děláme to kvůli stavbě samotné, nebo aby to jednou bylo hotovo a šmitec?
Hotovo nemůže být nikdy. To opravdové hotovo bude až jednou. Ale o tom je poslední otázka.
4. Snažíte se přiblížit realitě? A jak myslíte, že se jí dá dosáhnout v modelařině?
Model není realita a jak tu někdo má jako moto, snažíme se dokonale napodobit nedokonalou realitu. Někdy bych byl rád, kdyby věci co dělám nebo kupuji, byly ještě a ještě lepší či věrnější, jenže v tom mě omezují moje ruce, poslední dobou oči a taky prostředky, které do toho můžu dát a hlavně čas. A mezi tím musím hledat dennodenní kompromis.
5. Jaké jste kupříkladu řešili kompromisy, dilema v rozhodování před stavbou? (měřítko, moduly kontra kolejiště)
Kdo chce mít všechno, nemá většinou nic. Prostor mám, projekt mám, a taky ale jen jeden život.
Jako kluk jsem začal jsem TT, to jsem na čas směnil za H0 a když jsem zjistil, že se mi na desku pod postelí vleze jen ovál s dvojkolejnou stanicí, tak jsem zas vše vyměnil za TTčko. A s tímto měřítkem jsem spokojený. I to je kompromis, ale vyhovuje mi.
Svůj projekt jsem nosil v hlavě a různě po papírech asi 20 let. Přišla možnost jej naplnit, tak to dělám. Pomalu, ale dělám.
6. Co vás na tom nejvíce štve a stresuje?
Nemá mě vlastně co štvát. Tempo si volím sám, nejen vláčky přeci tvoří můj život. A že nejsem na všechno dost šikovný, to je už prostě tak.
7. Jaké kladné poznatky, hodnoty vám to přináší do života?
Radost a potěšení jednoznačně. Tím že železniční modelářství je dost oborově průřezovou zálibou, tak se díky tomu rozvinula má zručnost a znalosti. Pátrání po archivech mi zas dalo a dává poznat jinou dimenzi života, kterou jsem si tak úplně neuvědomoval a to "návrat ke kořenům" - (ono to asi taky souvisí s věkem). To jak se věci vyvíjeli, co k tomu vedlo a to mnohdy i přes příběhy skutečných lidí, jejichž jména jsou dnes již jen archivech.
A v neposlední řadě, je to také můj malý svět.
8. Co je podle vás maximum, kterého lze v této modelařině dosáhnout?
Podle mého názoru tato otázka nemá odpověď. Před třiceti lety, když jsem chtěl, aby mi mašina zahoukala, tak ten zvuk musel vyjít z mých úst. Dneska je to v podstatě samozřejmost. A takhle je to od stavby vozidel z plechovkového plechu k dnešním možnostem 3D tisku, od klasické elektroniky k digitalizaci, přes piliny na posyp k flokování a tak dál. Kdo ví, co bude za pár let možné? Jedno však zůstává přes veškerý pokrok a to radost z povedeného díla, radost z toho co dělám.
9. Přidám ještě jednu otázku – co bude, až nebudeme?
Věřím, že další lidé fascinovaní jedoucím vlakem a mezi nimi, že se najdou další modeláři.

[Radek Strnad]

Tak třeba já. 1.Proč modelařím železnici? Protože Ten nahoře mě obdařil neskutečnou pamětí na zážitky z raného dětství. Výlet s tátou do Prahy k mým třetím narozeninám(pantograf, vjíždějící obloukem od Kolína do Č Brodu byl tehdy krásně modrý). Občas mě táta brával do služebního GAZu a jeli jsme pro nějaké hřídele do STS v Uhlířských Janovicích, odkud bylo při čekání vidět Hektora s několika Bi nebo ještě páru asi 423 s DF,Ra,2xZtr,Dk. V Zempu v Bečvárech posunovala modroučká T211, jejíž hvizd mě, co by dítě, strašil i ve snu. To mi byly asi 4 roky. Pak při cestách za těžce nemocným tátou a babičkou do nemocnic v Č.Brodě,Kolíně a Hradci, jsem vždy pokukoval po nějakých kolejích(a ony tam byly). V rodném městě vlak nejezdil, z rodiny nikdo nikdy u dráhy nepracoval, tak jsem vlastně asi neměl žádné předpoklady pro svého koníčka. V šesti letech (1975)jízda rychlíkem do Písku na dovolenou(Kocour + nějaké Y) a zpět M262 1.série + několik Bnp(nebo velký Balm). Nechápal jsem, jak je možné, že mašina je nižší než vagóny. Pamatuji si průjezd přes Zdice, kde byl odstavený neskutečně rozbitý pantograf(až po letech jsem zjistil, že to byla Ošklivka). Ten rok bylo velké překvapení pod vánočním stromkem. Set T679 + 2 vozy(zelený s boudou a hnědý uhl). Nic jiného mě už tyto svátky nezajímalo. Pak výlet s tátou do Krnova, kde jsem hodiny prostál na lávce pozorujíce cvrkot na tehdy totálně plném nádraží, nechápaje, že tak velké nádr může mít volné třeba jen tři koleje. To mi bylo 8 let. Za rok už na mně táta bohužel mohl táta koukat pouze odkudsi shora, odkud návratu není. A pak dlouho nic. Přišla na řadu plastiková letadélka, která ale nelétala. Pár dnů před podáním přihlášky na stř. školu jsme jeli s několika spolužáky vlakem v Č. Brodu do Cerhenic na návštěvu jedné oblíbené paní učitelky, která se z odstěhovala. Jízda mě naprosto uchvátila. Plazící se Os(E499 + asi 8xY), všude červená, max žlutá, neskutečné množství nákl.vl. Prostě fičák. Bylo rozhodnuto-škola bude železniční(jak málo stačí).Pak měl kamarád na prodej několik loko, vozů a koleje TT. Prodal jsem všechna letadélka a vše za 300,-Kč koupil. O modelaření bylo rozhodnuto. Psal se rok 1983. ´ 2. Co se snažím dokázat? Asi nic. Pochvala je fajn(aneb ješito ješito, už to máš ušito...). Je to zábava a únik z reality pádícího světa. Jsem samozřejmě rád, když mé rady někomu pomohou, když se někomu líbí fotky na rajčeti, když mi někdo řekne třeba : "Máš to pěkný, vole...".... 3.Děláte to kvůli stavbě samotné nebo aby bylo jednou hotovo a šmitec? Jo přesně proto. Myslím si, že jednou bude šmitec a tak pořád stavím, aby ten šmitec nebyl. 4.Snažíte se přiblížit realitě? Jak myslíte, že se ji dá dosáhnout v modelařině? Snažím se, ale nejde mi to. Vždy je to o kompromisu. Kdybych dokázal stavět naprosto reálně, tak by mi na to nestačil můj život. Prostě bych nikdy neměl všechno, co bych chtěl. S kompromisy to z velké části jde. 5. Také jste někdy řešili kompromis nebo dilema v rozhodování před stavbou? Pořád, jinak bych postavil jen zlomek toho, co chci. 6. Co vás štve a stresuje_ Přestože jsme jedna z nejvíc nakopnutých ekonomik v Evropě, máme snad nejmizernější kurz měny vůči Euru. Štvou mě obchodníci(o něco méně, ale pořád dost výrobci), kteří svou cenovou politikou likvidují modelářský trh, aniž by si uvědomovali, že si pod sebou řežou větev. Stresují mě i mizerné návody malovýrobců, které mě nutí ztrácet čas hledáním podkladů a čumět do PC, abych se vůbec dobral toho, jak to tvůrce myslel. 7.Jaké kladné poznatky vám to přináší do života. Naučil jsem se široké spektrum řemesel a dovedností. Při modelaření unikám k tomu, co mě opravdu baví, do svého světa, do vzpomínek. Velké plus je, že se při této činnosti nedá vejrat na bednu nebo do monitoru PC. Znovu po letech jsem objevil zapomenuté kouzlo rozhlasu(nejvíc asi ČR3, kde nejsou reklamy, jsou tam zajímavé četby, biografie, hry a hudba, která neublíží, neboť se dá poslouchat nebo tu, co se mi nelíbí ignorovat). Pro mě rozsvícená lampa nad stolkem, potichu hrající rádio, v rukách model(části modelu) a vedle odborná kniha/časopis, venku ošklivo, že bys psa nevyhnal, je po zdraví a štěstí to maximum, co bych od života čekal. Jo rozebírání a opravy starých BTTB/Zeuke mě pořád baví. Vdechnout padesát let staré mašince zase nový život....hotový orgas..s. 8.Co je pro vás maximum, kterého lze dosáhnout? Radost z toho, že se mi něco povedlo. Pochvala od odborníka. Každý má jiné maximum. Mé železniční spektrum je moc široké na nějaká maxima. Mám kolejiště a rád na měm jezdím, stavím mašiny a vozy, když je čas a chuť, tak jezdím skutečným vlakem po republice a koukám, jak to staré poetično nenávratně mizí, hodně času zabere studium knih a časopisů, také si občas zajdu jen tak pro sebe něco vyfotit. Kdybych dosáhl nějakého maxima v jednom, bylo by to na úkor druhého. A to nechci, neb by mi bylo líto, že jsem zase něco prošvihnul a třeba už nebude čas/možnost se k tomu vrátit. Život strašně letí. 9.Co bude, až nebudu.Vlaky pojedou úplně stejně. Řeka, ke které chodím na ryby 20 let pořád na stejné místo, poteče jako jindy a sázavský vláček nad mým flekem určitě zase pojede a bude mu jedno, že někde skončil nějaký život. Včera jela asi naposled prototypová T478.1006 pod logem ČD, na pravidelném Sp vlaku ze Zruče do Prahy. Pár lidí si vzpomnělo(já na louce u Skalice také čekal), že něco navždy končí, ale dnes je jiný den a vše jde jako jindy. Mám následníka, který lásku k železnici podědil po mně a vypadá to, že by mohla být i jeho povoláním. Tak snad mu to vydrží, přežije s koníčkem telecí léta a nerozprodá modely ještě před mým pohřbem.

[knavi]

1. Proč modelaříme železnici?
Někdy v 10 pod stromečkem pikovláček, malá pára se dvěma osobáky, pár kolejí a regulátor na placaté baterky. Po čase napáječ 9V (made in USSR), abych pořád neškemral o baterky. V rodině neměl nikdy nikdo vztah k vlakům kromě dědy, který jako legionář "bydlel" pár let ve vlaku na Sibiři, otec byl přes balzový letadýlka. Volba střední školy - železniční nepřichází v úvahu (do Žiliny je to trochu daleko a mama mě chtěla mít po ruce) - můžeš na elektro, to je u vláčků taky potřeba... Přešlapování v bazaru před pultem, v polici krabice s hromadou kolejí, lokomotiv a vagónků na enko, celé za 60 (!) korun, neodolal jsem... Pár let po hadráku začalo stěhování za ideály a prací, vláček musel pryč, ale z hlavy a ze srdce to nikdy nevypadlo, takže nakonec jsem neodolal a pořídil si pár malinkých vozidel...

2. Co se tím snažíme sobě nebo ostatním dokázat, ukázat, napodobit, zažít?
Pro mě je to moje "jeskyňka", kam se utíkám před zlým a nehezkým světem okolo... Tady záleží jenom na tom se odreagovat, potěšit a nechat svoje vnitřní dítě se vyřádit...

3. Děláme to kvůli stavbě samotné, nebo aby to jednou bylo hotovo a šmitec?
Jedno kolejiště jsem kdysi dokončil se vším všudy, ale ten pocit z toho bych už nechtěl zažít, ta prázdnota z pomyšlení, že není co dělat... Plánování a budování, vzhlížení k nedosažitelnému cíli je to, co člověka pohání nejenom v modelaření...

4. Snažíte se přiblížit realitě? A jak myslíte, že se jí dá dosáhnout v modelařině?
Model by měl být dokonalá napodobenina, ale protože je to nemožné, tak proč to hned nepřiznat - u mně je to na první pohled fikce, nesnažím se nalhávat pozorovatelům, že je to obrázek z reality.

5. Jaké jste kupříkladu řešili kompromisy, dilema v rozhodování před stavbou? (měřítko, moduly kontra kolejiště)
Jediné dilema pro mě bylo s velikostí, když něco udělám, kam to dám - proto mám co nejmenší vlakodrom. A stavím jej v prvé řadě pro sebe, proto moduly nepřichází v úvahu, hraju si sám...

6. Co vás na tom nejvíce štve a stresuje?
Zakázal jsem si porovnávat možnosti dnes a kdysi za mého mládí. Štve mě to, že vývoj v tomto oboru (a v mnoha jiných) jde cestou stále vyšší a vyšší laťky náročnosti na provedení a vlastnosti, kdy jednoduché věci doslova mizí z trhu a musí se kupovat sice "dokonalé", ale mnohdy zbytečně.

7. Jaké kladné poznatky, hodnoty vám to přináší do života?
Uklidnění, odvedení mysli od všedního marasmu kolem, utéct do klidu

8. Co je podle vás maximum, kterého lze v této modelařině dosáhnout?
Spokojenost v realizaci. A to je u každého jiné...

9. Co bude, až nebudeme?
To záleží na těch, co tady zbydou, nám to už bude muset být jedno. A nějak se na to připravovat - to nemá smysl.

[Tomáš]

To je zase téma,ale tak taky přidám tou svojí trochou

1. Proč modelaříme železnici?
Tak co si pamatuju,tak můj úplně první kontakt se železnicí mohl být tak v roce 84,velmi matně si pamatuju,jak jsme se chodili dívat (asi na Dolní) jak šrotujou parní mašiny. Pak samozřejmě nezapomenutelná rodiná cesta do Tater. Tem někde (asi v Popradu) jsme čekali na přepřah mašiny a pan "Fíra" mě (hrozně dlouho jsme tam čekali) vzal do Brejlovce a toho jsem mohl nastartovat - nazapomenutelný zážitek. Taky ty rodinné vílety směrem Adamov po tehdy ještě neelektrifikované trati. Dunící bardotky kolem hradu Pernštejn.A samozřejmě životní trať Střelice,Bránice,Ivančice,Oslavany. Pak přesně nevím jak se to stalo,ale v rodině se traduje že otec vyměnil (kolem roku 87) starou Felicii za vláčky TT . Jako dneska to vidím na dřevotřískové desce osmička s jednou odstavnou kolejí a zelená bobina a tři ypsilony.Krajinaka a tunel. To bylo radosti. A protože se otec,jako řidič dostal do NDR vždycky něco málo přivezl. Takže v roce 91 jsem toho měl už docela zásobu (kolejí a výhybek domečky ..a všeho možnýho) V 96 jsem zahájil stavbu celkem slušného kolejiště podle nějakýho katalogu Piko.Vše už bylo (koleje) skoro hotové,ale v létě 97 dorazila povodeň a nám spodní voda komplet zaplavila "komoru" kde jsem vlačky stavěl. 90% toho zaplavilo bahno a šlo do popelnice. Pak mě to po této zkušenosti nějak pustilo a začal jsem se věnovat spíš babám a hospodským činostem. Vrátil jsem se k tomu až po roce 2003.

2. Co se tím snažíme sobě nebo ostatním dokázat, ukázat, napodobit, zažít?
To navazuji plynule na bod 1. V tom roce 2003 jsem se nestačil divit,jakou to modelaření udělalo krok. V roce 97 jsem za vrchol umění považoval krásně vytvořenou krajinu posypanou barevnými pilinami se spoustou Vero domečků a všech těch barevných kýšovitých věciček. A najednou tu bylo flexi kolejivo,odlitky,mosazný pojezdy,kovová dvojkolí a příslušenství,které jsem vůbec neznal a do té doby netušil,že něco takovýho vůbec existuje.. Nevěděl jsem co dřív začít podnikat. Sám sobě jsem si nikdy nic dokazovat nechtěl a trvrdě jsem cítil sílu toho výpadku v modelaření.Najednou tu je všechno nové.Napodobovat se asi nedá tak říct,ale samozřejmě se snařím alespoň trochu dohnat tu zanedbanou dobu v modelaření a tak mám radost když se něco (dle mě) povede a můžu něco za sebe něco ukázat. Poradit

3. Děláme to kvůli stavbě samotné, nebo aby to jednou bylo hotovo a šmitec?
já toho mám tolik naplánovanýho,že bych nesměl dělat celý dny nic jinýho než vláčky. Teď je tu samozřejmě můj žívotní projekt,který jsem měl už od těch 10ti let vysněný a díky zdejšímu mistrovi se to začíná i vyvíjet. Je tolik věcí,které bych tam rád zakomponoval = jsou to ty na které si dobře pamatuji a které mě nějakým způsobem "očarovali". Ale určitě si přeju aby bylo jednou aspoň z 80% hotovou (co se týče kolejiště).

4. Snažíte se přiblížit realitě? A jak myslíte, že se jí dá dosáhnout v modelařině?
Na tohle je velmi těžké reagovat. Požád se domnívám,že to co kutím je hlavně zábava a relax.Díky zdejšímu osazenstvu,jsem se však asi trochu posunul a snažím se to z tou fantazií tolik nepřehánět. Ne vážně,nikdy bych nevěřil,že budu kolem trati a po nádražích lítat z foťákem a metrem,něco si zapisovat a počítat.A jestli se dá dosáhnout přibližné reality..ale jo stačí se podívat do dílny,některých zdejších mistrů,kteří jsou o pár žádků víš tolik skromní. To já určitě nejsem.

5. Jaké jste kupříkladu řešili kompromisy, dilema v rozhodování před stavbou? (měřítko, moduly kontra kolejiště)
Tak vzhledem k tomu,že Milan dlouho fórum nenavštěvoval,asi jsem mu se svými kompromisy dal hodně zabrat.Stačí se podívat do mého vlákna na prvník 35 stránek . Věřte nevěřte,ale já se vlastně kvůli železnici i přestěhoval a koupil velký byt,abych měl vlastní prostor a mohl léta vklidu pracovat.Měřítko TT bylo dáno už od děctví. H0 jsem viděl jen párkrát a Nko nikdy,takže nebylo co řešit. Kompromisy řeším pořád,ale jednou se do kuchyně stejně probourám

6. Co vás na tom nejvíce štve a stresuje?
No moje ruce a nešikovnost,přece to je jasný. Víte kolikrát jsem byl už na šití,když mi skalpel,nebo kobercák zajel ke kostit. U nás už se i traduje..tatínek jde modelařit,tak maminka chystá obvazy. . A co mě na tom stresuje,ale kuš...stes mám v práci,tak proč si ho ještě tahat domů. Ještě se nestalo,aby to nějak nedopadlo. Ještě mě štve málo času a peněz.

7. Jaké kladné poznatky, hodnoty vám to přináší do života?
Opět těžká odpověď.Manželka mým modelářským zájmům nikdy nakloněna nebyla,takže když jsem si po přestěhování zabavil jednu místnost pro koníček,málem vzteky pukla.Ale jak říkám,manželku určitě vyměním,životního koníčka však nikoliv. S tím souvisí i ty kladné poznatky. Někdy se život nevyvíjí,tak jak si ho člověk nalajnuje.

8. Co je podle vás maximum, kterého lze v této modelařině dosáhnout?
Tohle má každej jiný,pro někoho je maximum,když realizuje svůj projekt,pro někoho je maximum,když zapojí vexle .V dnešní době toho leze dosáhnout hodně,snačí se jen hodně snažit. Já osobně mám radost z každé nové věci,která si mi podaří,nebo přibude.

9. Co bude, až nebudeme?
No já potřebuju vydržet do 63let. Pak budu mít čistý štít a můžu vklidu umřít. Což při mém povolání bude nelehký úkol,když se tak dívám na kolegy kolem sebe. Dofám,že v té době bude kolejiště "skoro dokončené" a moje flotila bude kompletní. Pokud se to nepovede,děti všechno po mě prodají a budou si tak jako já stavět vlastní základnu. Zatím,je to dost daleko,takže nad tím moc nepřemýšlím.Caparty mám ještě malý,takže to možná některýho chytne stejně jako mě. ...a maminka z nás konečně zešílí

ÁMEN

[mpinta]

http://lokopin.wz.cz/body.php/ruzne/filozofie.htm

[Kajinek11]

Vzhledem k tomu, že už se asi nikdo nevyjádří a zároveň jsem zakladatelem tohoto vlákna, tak se snad nebudete zlobit, když danou záležitost trošku shrnu.

Díky moc za všechny příspěvky! Cením si jich a opravdu mi to pomohlo. Určitě to mělo to smysl. Vzájemně jsme se informovali, že jsme na tom hodně podobně, neboť se odpovědi víceméně opakují. To mě dost potěšilo! Nejsem v tom sám a utvrdilo mě, že dělám dobře, když se tomu věnuji. Sdílená radost větší radost a sdílené pochyby poloviční pochyby.

Ale na druhou stranu to vypadá, že až naše generace vymře, asi nebude nikdo kdo by nás následoval Ale třeba se pletu a jen Ti následovníci, co pro modelaření mají jiné důvody jen nepřispívají do tohoto fóra. A na závěr mám ještě jeden návrh. Co kdybychom k našim příspěvkům (odpovědím) připojili fotku kolejiště, nebo alespoň nákres jak by mělo vypadat po dokončení. To by bylo zajímavé porovnání s odpověďmi.

JEŠTĚ JEDNOU MOC DÍKY VŠEM!

[sidlo]

Třeba k tomu někdy napíšu i text.