Minulý týden proběhlo
modulové setkání TT v durynské Zelle-Mehlis.
I tady se projevil problém dnešního TT: dostatek úplně všeho, kromě lidí. Spousty modulů, spousty vozidel - provoz je omezen pouze množstvím dostupných strojvedoucích. Ano, v sobotu odpoledne jsem si vyzvedl směnu a do nástupu zbývaly 4 modelové hodiny; jenomže po večeři už to spadlo do záporných čísel... Doprava na páteřní dvojkolejce byla tak zředěna, že Jens si v Knotitz stihl číst knížku!
Ranžíry (hlavně tedy spádoviště v Knotitz) taky zely celkem prázdnotou - a je to škoda, protože bez posunu s jednotlivými vozy se doprava stává převážením pořád stejných ucelenek tam a zase zpátky, což po několika kolečkách přestane oku lahodit... Něco zachránil Hartmannsdorf se svojí vlečkou do skladu minerálních olejů, který sice spotřebovává i produkuje ucelenky (kotlů), ale na vlečce je rozřazuje a zase dává dohromady, takže pořadí vozů se mění. Hodné následování pro ty, co touží po velké vlečce.
Do krásy nám roste Pöhlau: obě traťové koleje teď vedou pečlivě zakrajinovaným zářezem, který se stal středem obdivu řady modelářů. Okolí pöhlauského ranžíru se obalilo další překližkou, na které postupně vyroste houští průmyslových vleček. Hodně dělá také 3D-efekt: zatímco traťové koleje z obou konců modulu (neměřil jsem to, ale 8 metrů to dlouhé bude určitě, spíš víc) klesají do dolíku, ranžír je na kopečku nad nimi a do vlastních vleček bude ještě brutální stoupání. Takže vlastně kaskáda o třech rovinách; dobře vymyšlené.
Na úzkokolejce mazal Joschi hlavy kolejnic grafitem - prý podle osvědčeného amerického vzoru. Slyšel o tom tady někdo? Nedovedu si představit, že by to zavedla třeba zababovská sekce TT-ČSD: to by na Kopec nevyjely ani osobáky...
Pozoroval jsem cvrkot na spádovišti v Knotitz (tedy když zrovna nějaký byl - jak jsem psal, doprava mi přišla dost utlumená): spádoviště samo, i přes to obrovské převýšení, které potřebuje model oproti skutečnosti, vypadalo díky obalení krajinou docela okulahodně; ovšem jízdy odvěsů se vůbec nepodobají realitě. Vozy po odvěšení na hrbu prudce akcelerují, dosahují vysokých rychlostí (brzdy buď fungují nějak rozpačitě, nebo vůbec ne) a narážejí na směrových kolejích do stojících vozů dost zprudka - až se divím, že to majitelům vozů nevadí. A přitom mi celková výkonost toho spádoviště nepřipadala nějak vyšší, než našeho ranžíru v Moldavě, který spádoviště nemá a musí se pěkně zajíždět na směrové koleje a zase zpátky. Nechci hanět - spíš hledám poučení. Ranžír je základem pestré nákladní dopravy.
Každopádně návštěva u německých kolegů se vždycky vyplatí: panuje tam přátelská atmosféra, nikdo si nehraje na nějaké "zásluhy", a kdo má oči otevřené, načerpá spousty zkušeností jak z ranku "aha, tudy ne", tak i z toho lepšího "vida, tohle bychom měli taky zavést!".