Nejstarší provozuschopná elektrická lokomotiva střídavé trakce na světě byla vyrobena v roce 1908 a stále pravidelně jezdí v Norsku.
Ale začneme od začátku. Ve středním Norsku se v okolí Trondheimu těžily sulfidické rudy s obsahem mědi už od poloviny 17. století, ale teprve až začátkem století minulého získala ta těžba průmyslový charakter a z polymetalických rud se kromě mědi začaly získávat i zinek a stříbro. Stalo se tak díky norskému architektovi a podnikateli Christianu Thamsovi. Ten získal důl v místě zvaném Løkken a příslušné pozemky v okolí, takže mohl vybudovat také 25 km dlouhou železnici o metrovém rozchodu do přístavního města Orkanger, kde pro překládku na lodě vznikl i nový přístav nazvaný po něm Thamshavn. Dráha byla dokončena v roce 1910 a od samého začátku byla provozována v elektrické trakci o napětí 6,6 kV (později bylo zvýšeno na dnešních 6,8 kV) a frekvenci 25 Hz. Trakční vedení bylo napájeno z vodní elektrárny vybudované současně s dráhou.
Dráha si postupně pořídila několik elektrických lokomotiv pro dopravu rudy a elektrických motorových vozů pro osobní dopravu, dále 3 podvozkové osobní vozy, samovýsypné vozy pro dopravu rudy a také elektrický motorový vůz s luxusním salónem určeným pro jízdy Christiana Thamse. Jeho jízdou za účasti norského krále Haakona VII. byla trať v roce 1910 slavnostně uvedena do provozu. Většina vozidel byla anglického původu, ale dva osobní elektrické motorové vozy byly v r. 1911 vyrobeny v Norsku. Za 2. sv. války se dráha v Německem okupovaném Norsku stala předmětem řady sabotáží a partyzánských útoků, které vedly ke zničení trakčního vedení a většiny hnacích vozidel včetně obou motorových vozů, takže sem německá okupační správa musela pro zajištění provozu oddirigovat dvě parní lokomotivy z jedné durynské úzkorozchodky. Ty se nakonec udržely v provozu až do r. 1953, kdy byl s pomocí nově dodaných lokomotiv obnoven elektrický provoz. Osobní doprava byla na trati zastavena v roce 1963, nákladní doprava po vytěžení dolu v r. 1974.
V roce 1983 byl obnoven a předán pro muzejní provoz 6kilometrový úsek trati, v r. 2006 se provozovaná část prodloužila až na 22 km do oblasti původního dolování a na konci dráhy bylo vybudováno hornické muzeum nazvané Orkla Industrimuseum. Dnes je trať v provozu v letní sezóně o víkendech a do dolu, jehož součástí je mj. 15 m vysoký podzemní prostor využívaný i jako koncertní sál, jsou pořádány komentované exkurze.
Předmětem našeho zájmu je lokomotiva č. 2. Lokomotivu vyrobila známá anglická továrna W. G. Bagnall ve Staffordu, elektrickou výstroj dodala British Westinghouse Electric and Manufacturing v Manchesteru. 20tunová lokomotiva o uspořádání náprav Bo'Bo' je dlouhá 8,5 m a její celkový výkon je 120 kW. Max. rychlost byla stanovena na 40 km/h.
Jak je vidno z obrázku, lokomotiva s logem ST (podle původního názvu firmy složeného ze jmen jejích zakladatelů Salvesen & Thams) má poněkud předpotopní vzhled, ale nenechte se mýlit; svou koncepcí se čtyřmi 30kW tlapovými trakčními motory předběhla dobu, vždyť další silnější lokomotivy dodané v r. 1917 měly tehdy běžný přenos výkonu spojnicemi.
Půvabně vypadá i stanoviště strojvedoucího.
Kromě běžných a snadno rozeznatelných harapáků jako je 6stupňový kontrolér, kolo ruční brzdy nebo vypínače brzdového kompresoru a ventilátoru, vidíme v kuchyni i dva brzdiče. Ten vpravo přísluší tlakové brzdě Westinghouse pro vlak. Brzdič vlevo ovládá přímočinnou brzdu, která se však na rozdíl od běžných elektrických lokomotiv používá i k brzdění soupravy a regulaci její rychlosti na spádu. (Podobného způsobu brzdění se používalo v začátcích elektrické trakce na švýcarských železnicích.) A atmosféru na stanovišti dokresluje trychtýř napravo od kontroléru, který se používá při pískování; zásoba písku je v plechovce na podlaze
.
Ještě obrázek soupravy na trati:
- thamshavnbanen_nett.jpg (133.88 KiB) Zobrazeno 3685 krát
Hadice trčící uprostřed z čela lokomotivy patří té přímočinné brzdě.
Až někdo pojedete do Norska, třeba vás tohle povídání bude k návštěvě Thamshavnbanen inspirovat. Tak si to potom užijte ve zdraví.
Zdrojem většiny informací byl článek Wolfganga Müllera Die Älteste (Ta nejstarší) z časopisu LOK Magazin 6/2020, str. 76 ad. Poslední obrázek je ze stránek
http://www.meldalsnett.no/home/thamshav ... gjen-5039/. Muzeum Orkla má svoje stránky v angličtině na adrese
https://oi.no/en.
... i my dědci ještě můžeme být všelijak užiteční...
Es ist viel später als du denkst.