). Při úklidu mého věčně chaotického e-archlívu jsem na ten text narazil; než ho smažu, odložím si ho tady, ať nepřijde úplně vniveč. Strážní domek, dříve také hlídačský domek, lidově vechtr, vechtrovna, německy das Wächterhaus nebo Streckenwärterhaus, býval kdysi nejen provozně nutným zařízením na všech železničních tratích, ale i daleko nejčastější pozemní stavbou našich drah - na našem území jich stávaly tisíce. Na hlavních tratích jejich obyvatelé původně plnili úlohu obsluhy zabezpečovacího zařízení, především však byly budovány všude tam, kde bylo nutno ubytovat železničáře, tj. v dopravnách všeho druhu, na zastávkách i na širé trati - kdysi se stavěly strážní domky pro hlídače přejezdů, tunelů a mostů. Jejich obyvatelé obsluhovali návěstidla, výhybky a závory, hlídali přidělená zařízení a úseky tratí, někde zabezpečovali i prodej jízdenek a další komerční práce, později s postupnou ztrátou jejich provozních funkcí bývali v domcích ubytováni pochůzkáři, drážní důchodci apod. A nakonec, to už se pomalu dostáváme do dnešní doby, si je železničáři stávající i bývalí začali odkupovat do svého vlastnictví jako rekreační objekty. Postupná modernizace železnice a koridorizace hlavních tahů k nim byla nemilosrdná, takže dnes už jich přežívá jen zlomek původního počtu, často přestavěných k nepoznání, a někde přežily i zrušené a snesené trati, takže nezasvěcený pozorovatel leckdy ani nepozná, že se dívá na bývalý strážní domek.
Strážní domky se stavěly podle normálií jednotlivých soukromých i státních drah, takže na našich tratích jich je možno potkat řadu typů. Z dnešního hlediska byly strážní domky velice skromným bydlením - dnes bychom řekli 1+1, ze začátku neměly ani oddělené služební prostory, takže se sloužilo doslova v kuchyni. Zato se k nim hned od začátku stavěly nutné vedlejší objekty, zahrnující většinou pod jednu střechu suchý záchod, chlívek s kurníkem a dřevník. Původně byly velice skromné i prostorově, později však některé soukromé společnosti přece jen začaly více dbát na pohodlí svých zaměstnanců a tak se jejich rozměry mírně zvětšovaly, někde dokonce přibývaly i další obytné místnosti nebo se využívalo polohy v náspu pro zřizování sklepů a hospodářských podlaží. A když i dráha byla nucena začít dodržovat omezení pracovní doby a pro střídající pracovníky ani pro obyvatele domků nebylo příjemné sloužit u někoho doma ve světnici, k domkům se začaly přistavovat i služební prostory. Nicméně pořád se strážní domky stavěly tam, kde se muselo a/nebo chtělo šetřit, jako nejlevnější varianta provozních budov, a to až do začátku 20. století. Na to dopláceli zejména čeští venkovští furianti z období boomu lokálek po roce 1893 - v archívech se dochovala spousta projektů s honosnými drážními objekty, které schvalující úředníci nemilosrdně škrtali a nahrazovali v lepším případě jednoduchými strážními domky, v horším případě ponechávali bez náhrady, a to především tam, kde místní interesenti automaticky předpokládali, že dráhu budou jen vlastnit a pobírat z ní tučné dividendy, zatímco provoz, údržbu a ostatní všední starosti velkoryse svěřovali eráru... Nakonec většina soukromých lokálek zdaleka nepřinesla takový „vejvar“, jaký si jejich vlastníci ve svých představách malovali (často, jak bychom řekli dnes, i za použití metod „kreativního účetnictví“...), a tak byly do roku 1925 nemilosrdně zestátněny.
Předkládaný model zobrazuje jeden z nejčastějších typů strážních domků v bývalém Království českém. Normálie LXXXV/H Železničního oddělení Zemského výboru Království českého vznikla v době platnosti „lokálkového zákona“ a stavělo se podle ní zhruba v letech 1893 - 1911. Protože provoz na lokálkách se řídil zjednodušeným předpisy a pro stanice byly určeny větší objekty, můžeme je vidět téměř výhradně v zastávkách, nákladištích, na odbočkách - nikoli na širé trati ani ve stanicích. Později bývaly v případě potřeby rozšiřovány o služební místnost nebo i o čekárnu (viz normálie LXXXVII/H). Na zastávkách k nim neodmyslitelně patří dřevěné čekárny podle normálií 11/H nebo 531/H. Nesmíme zapomenout ani na vedlejší budovy pro obyvatele domků a na frekventovanějších zastávkách na dřevěné záchody pro cestující (většinou normálie 19a/H). Patří k českým lokálkám (na Moravě a v Rakouském Slezsku se používalo jiných normálií). Dodnes se jich dochovalo už jen málo a často přestavěné - příkladem je třeba nákladiště se zastávkou Neumětely na lokálce Lochovice - Zadní Třebaň nebo bývalé nákladiště Mělnická Vrutice v úseku Mělník - Mšeno.
A pro pořádek přikládám i kopii předmětné normálie.
