Při studiu především britských minikolejišť jsem narazil na jednu věc, která se mi zatím jeví dost omezující pro jejich návrh, resp. návrhy na jejich počeštění: Minimální vzdálenost pozemních staveb od osy koleje. Ve starých normáliích jsem zatím nenašel žádnou staniční budovu, čekárnu na zastávce nebo strážní domek, které by byly ke koleji blíž než 5,5 m od její osy. (Na tratích, kde se v budoucnosti plánovalo zdvojkolejnění, je to 10 m.) Britové si s tím zřejmě velkou starost nedělají. Jim Hilton na to má ve svých materiálech zhruba následující odpověď: Vnímání vzdálenosti ve směru pohledu pozorovatele se dá ovlivnit tím, jak ho nutíme, aby se na kolejiště díval z určité vzdálenosti a pod určitým úhlem. (Ale na přímý dotaz na existenci odpovídajících normálií v britském prostředí mi neodpověděl.) Moje technokratické vnímání (včetně hluboce zarytého předsudku o nutnosti dodržovat tuto normálii i v modelu) je tady v konfliktu s potřebným vnímáním výtvarníka-krajináře (které mi chybí) a se scénografickými triky (které neovládám). Takže moje záchranná otázka zní takto: Znáte někdo z českého nebo slovenského prostředí skutečné případy, kdy by předmětná vzdálenost byla kratší než 5,5 m? A k tomu otázka č. 2: Jak - jestli vůbec - to dodržujete nebo řešíte na svých kolejištích?
Ještě poznámku na konec: Jim staví svoje camea ve velikosti 00 do prostoru cca 100x25 cm. Mně se na šířku 20 cm vejde s bídou eNko a v TT už nanejvýš perón na jednokolejce s čekárnou.