Dovolím si založit toto téma jako prostor k prezentaci a diskuzi nad řekněme poněkud raritním způsobem tvorby kolejiště, respektive nad způsobem pohonu.
Jak již název naznačil, jde o pohon magnetem.
Dějství prvé - jak to vše začalo aneb MRS v1.0:
Jako všechny bláznivé myšlenky, přišla i tato poměrně nenápadně a za vším stojí běžný nerudovský problém, tedy kam s ním (myšleno je kolejiště).
Po všech předcházejících peripetiích jsem jednoho dne dospěl k názoru, že snad jediné kolejiště, které se mi domů vejde je papírový komplex Skalka, mezi papíráky (a myslím že nejen mezi nimi) známeho Milana Weinera a jeho řady minibox v měřítku 1:300. Velikostně je to opravdu nenáročné a stavebně jednoduché. Jen je to poněkud statické.
A tady zavrtal červík nahlodalík, který vnuknul myšlenku, že by to rozpohybovat šlo, však je to jen jednoduchý ovál.(Skalka jako taková je vlastně 2,5x zmenšené kolejiště ve velikosti TT s geometrií starých plechových kolejí BTTB, jedná se o jednoduchý ovál s odbočkou ke stanici a na "hlavní" trať, nicméně jako hlavní je zde ten ovál, takže v rámci rozhýbání to bylo jasné.)
Jenže jak?
Ono to měřítko 1:300 je krásně skladné, to ano, ale když pomineme papírové modely, tak si na něj nikde nic nekoupíte a navíc je to tak malé, že uvažovat o klasických pohonech s motorem a převodovkami je poněkud z oblasti hodinařiny a neurochirurgie.
Inspirace přišla náhodou a to v podobě pohonu magnorail. Ten je používán jako doplněk do kolejiště a to k rozýbhání vozidel, lidí a jiných elementálů Jeho použití jako pohonu samotných vlakových souprav jsem ho zatím nezaznamenal, ale nevylučuji, že už tak byl také použit.
Jelikož není přímo určen na takto malé věci jsou jeho jednotlivé komponenty poněkud velké a tedy ne zcela vhodné.
Stačila ovšem chvíle toho malování a vznikl vlatní pohon, který jsem si pracovně nazval MRS (magnetic railway system) v první verzi.
Zde můžete mrknout, jak se to nakonec povedlo:
https://youtu.be/41I9AvwXUjo
Možná už jste zahlédli.....podobné video už se chvíli pohybovalo na facebooku
A teď o co tedy jde a jak to vlastně všechno funguje:
Základ tvoří vedení s pevně danou geometrií plánované trasy pohybu přichycené k podkladové desce, umístěné pod úrovní terénu. V tomto případě 4 obloukové a 2 rovné segmenty přilepené k desce extrudovaného polystyrenu, na který pak byly přidány další vrstvy. Vedení má výšku 6mm, takže byla použita deska styroduru na vyrovnání do nuly.
Ve vedení jsou umístěné články, které jsou vystřídaně pospojovány do řetězu a tvoří tak uzavřenou smyčku. Každý článek je opatřen otvorem pro magnet průměru 4mm, výšky 3mm, takže magnety lze umístit v podstatě kamkoliv po celé trase vedení, v poču jaký je potřeba. Rozteč článků je 12,5mm a v tomto okruhu je jich umístěno 96 ks. Celé vedení je následně opatřeno krytkou, aby byly vymezeny správné výškové vůle a retěz neměl tendenci se v tahu rozpojovat.
Je nutné podotknout, že veškeré částí vedení je potřeba umístit co nejrovněji a jednotlivé spoje co nejlépe zahladit, protože i v případě malých zubů ve spoji mají články pohybující se ve vedení tendenci zaseknout se na hraně spoje a blokovat se. Proedení zkrátka musí být ideální.
Přes takto připravené vedení se již dá umístit co potřebujeme. V mém případě to byly podkladové dílce vystřihovánky nalepené na 1mm strojové lepence.
Vedení bychom měli. Jen to ještě rozpohybovat.
Pohon řetězu ve vedení je zajištěn tím nejjednoduším způsobem a to třecím převodem. V jedné obloukové části oválu (ta která je schována pod terénem) je umístěna pohoná jednotka sestávající z obyčejného čínského elektromotoru s převodovkou, usazeného v krabičce nad kterou je mezideska, ve které jsou umístěna dvě ozubená kola s náhonovými čepy. Jeden čep je v tomto případě spojen přímo s převodovkou elektromotoru, druhý je hnaný přes ozubení. Na obou čepech je nasazena dvojice O kroužků, které z boku tlačí na řetěz a pohybují jím.
Rychlost posunu (jízdy) a směr je řízen rychlostí a volbou směru otáček elektromotoru. Zde je možností nespočet. Použitý motor má při 5V odběr cca 250mAh, takže nic zásadního co by se nedalo uřídit.
Po tom co se sestaví a odzkouší pohon už vlastně nic nebrání tomu začít jej provozovat. Na kolejiště, kdy v tomto případě jsou koleje pouze namalované jako součást papírového modelu, lze umístit jakýkoliv vláček, který je ze spodní strany opatřený čímkoliv magnetickým, či magnetem otočeným správným polem, tak aby se k řetezu pod podložkou přitahoval. Na obrázku je velké lego do kterého jsem umístil kousek styroduru se zapuštěnými dvěmi mini magnety. Je dobré říci, že pokud je umístěn pouze jeden magnet a lokomotiva se tak chytá jen k jednomu článku pod úrovní kolejí, nedrží směr a rotuje kolem osy magnetu. Je proto potřeba chytat se na dva články.
V mém případě jsem umístil 20ks magnetů do článků za sebou (pozor na správné otočení) a mohu tak chtit na větším úseku, případně větší soupravu.
Dalo by se říci tradá a hotovo......Ano i ne.
Tento typ pohonu má svá úskalí. Tím hlavním je fakt, že je potřeba dobře vyladit přídržnou sílu magnetů. Pokud se to přežene a magnet drží opravdu hodně, pohyb lokomotivi bude při nízké rychlosti trhavý (sleep stick jev), pokud bude držet málo, tak se nám při každé větší nerovnosti lokomotiva odpojí. Nehledě k tomu, že pokud si nedáme pozor, můžou se nám články ve vedení kousnout ve spoji.
A pak je tady spousta dalších ale.
1.Stavba je poněkud pracná. Alespoň já jsem si s tím hrál docela dlouho, protože bylo potřeba vychytat jednotlivé díly, tolerance a vše tak aby to sedělo. Měřítko je to opravdu malé a každá desetina může znamenat problém. Mě pomáhala 3D tiskárna, ale jsem přesvědčen, že lze realizovat i bez ní. Ovšem bude to asi ještě maličko pracnější.
2.Je to poněkud hlučnější. Články, které se pohybují ve vedení samozřejmě nejsou úplně tiché, takže se dokáží i trochu ozvat.
3.Tento pohon se hodí jen pro kolejiště typu vlakodrom, tedy tam kde nám bude jedna souprava obíhat smyčku daného tvaru stále dokola, nebo případně ze stanice do stanice a zpět. Prostě zde chybí možnost použít výhybky, či jinak přestavět vlakovou cestu.
Nicméně, přes všechna negativa a komplikace je to docela zábava. Profil vedení je v tomto případě poměrně nízký, takže nám umožní vést vlakovou cestu i přes nějaký ten mostík a pokud se použije vhodná geomerie, či sestupná spirála vedení, není problém ani nějaké to výškové rozvržení, takže není potřeba se omezovat na pouhou jednu rovinu.
No......ale co s tou absencí výhybek?
Na to se mrkneme v druhém dějství......máme totiž před sebou ještě minimálně další tři příspěvky na toto téma, ve kterých se pustíme do těch spropadených výhybek, přestavníků a nakonec i do celého velkého kolejiště
Napoprvé toho dnes myslím bylo dosti......nechci tu trhat rekordy v délce příspěvku, mám obavu, že by polovina čtenářů mohla usnout už v půlce