Boom výstavby minikolejišť, který zažíváme i u nás, způsobil potřebu počítat s každým milimetrem délky kolejí a souprav. To samozřejmě vyvolává i potřebu co nejkratších vozidel, včetně hnacích. V našem - řekněme - středoevropském prostoru jsou daleko nejmenšími hnací vozidly německé jednotné lokomotivy kategorie K = Kleinlokomotive. Model köfky v TT je dlouhý pouhých 54 mm, v eNku dokonce jenom 40 mm. V obou velikostech je k dispozici nespočet variant modelu této lokomotivy od několika výrobců a v TT existuje i verze ČSD, což je konverze modelu výrobce Arnold/Hornby uvedená na trh díky iniciativě prodejce Kolmar. Pojďme se proto podívat na předlohu těchto modelů.
Německé dráhy DRG řešily už od 20. let problematiku zvýšení efektivnosti a hospodárnosti provozu manipulačních nákladních vlaků. Nakonec byla přijata varianta rozvážet místní zátěž do několika sousedních stanic jednou motorovou lokomotivou umístěnou v jedné z nich. Tak vznikl návrh jednotného typu malých posunovacích lokomotiv. Byly rozděleny do tří výkonových skupin - I do 40 koní, II 40 - 110 koní, III 110 - 240 koní. (Výkonová skupina III se nakonec začala vyrábět až po roce 1945, a to pouze v západním Německu.) Pokud jde o jejich označení písmeny, zvykli jsme si na kombinaci Köf, ale možných variant bylo daleko víc a písmena měla svůj význam. K znamená Kleinlokomotive, druhé písmeno značí palivo: ö - diesel (něm. Öl), b - benzín a benzínové směsi, za války k tomu přibylo ještě g (Gas - tehdy hlavně dřevoplyn, ale i další náhradní paliva) a po válce s jako Speicher, tj. akumulátor, protože několik lokomotiv bylo přebudováno na tento druh pohonu. (Po r. 1960 se místo „s“ začalo používat „a“). Třetí písmeno značí přenos výkonu: Ve velké většině f (Flüssigkeitsgetriebe = hydrodynamická převodovka), ale existovaly i lokomotivy s mechanickou převodovkou, které 3. písmeno neměly, a lokomotivy s přenosem elektrickým označené písmenem e. V provozu se tedy vyskytovalo neméně než 10 variant lokomotiv výkonové skupiny II (což poněkud nabourává tvrzení o jejich jednotnosti) označených těmito písmeny: Kb, Kö, Kg, Ks/Ka, Kbs, Kbe, Köe, Kbf, Köf, Kgf. Za písmenným označením a římskou číslicí pak následovalo 4místné inventární číslo, přičemž pro výkonovou skupinu I byla vyhrazena čísla 0001 - 3999, zatímco pro skupinu II čísla 4000 - 9999.
Předválečnou a válečnou historii malých posunovacích lokomotiv DR tady nechci rozebírat, dost k ní bylo napsáno v publikaci Jaroslava Wagnera Motorové lokomotivy ČSD 2, kterou vydala Corona v r. 2008. Kniha se samozřejmě podrobně zabývá poválečným provozem známých lokomotiv, které zůstaly v ČSR (přes ČSD jich podle současných znalostí prošlo 27, ale další tu po válce zbyly na vlečkách a v armádě - zvlášť o těch posledních toho je známo málo, protože armáda dobové archivní údaje dosud nezpřístupnila), takže ani jimi se v tomto postu nebudu zabývat. Jenom napíšu, že v letech 1931 - 1943 obdržely DRG celkem 1333 lokomotiv I. a II. výkonové kategorie a další stovky jich byly dodány na vlečky, a dále se zaměřím na jejich provoz v Německu po r. 1945.
(Pokračování za chvíli.)