od Bw_Ig » úte 13 úno, 2018 6:07 pm
Největšího objemu prostoru výtopny a služeb výtopny Jihlava zabíraly skládky uhlí, tolik důležitého pro parní lokomotivy. Na těchto skládkách bylo uloženy zásoby výtopny a také musely být postupně odebírány, spotřebovány aby uhlí nezvětralo, či naopak aby nedošlo k zapaření uhlí hlavně hnědého. Právě skladováním většího množství uhlí na volném prostranství po delší dobu docházelo k jeho znehodnocení (zvětrávání) a poklesu jeho výhřevnosti. Právě při zvětrávání uhlí vzrůstá teplota uhlí na skládce, neboť okysličováním se vyvíjí teplo, které může způsobit samovznícení uhlí. Aby se zabránilo samovznícení uhlí bylo nutné jednou týdně kontrolovat teplotu uhlí na skládkách, hlavně toho hnědého, jeho teplota nesměla přesáhnout 30 st.C. Také výška skládky uhlí byla důležitá, kde největší výška hromady hnědého uhlí nesměla překročit 2,5 m.
Ale i přes všemožná opatření docházelo k zapaření uhlí na skládce. Například dne 2. 7. 1947 došlo na uhelné skládce č.4 výtopny Jihlava k těžkému zapaření hnědého uhlí s nebezpečím samovznícení a jednalo se o již třetí případ v roce 1947 v Jihlavě. Při rozboru bylo zjištěno, že se jednalo o hnědé uhlí uložené na skládce jen krátkou dobou 3 a 4 týdnů a výše hromady skládky uhlí byla jen 1,80 m. Při prvním případu zapaření uhlí se jednalo o hnědé uhlí z dolu „Svoboda“ (pův. Ignis). Při zapaření dne 2. 7. 1947 se jednalo o skládku kde bylo uloženo 9 vozů hnědého uhlí z dolu „Hrabák“ a 3 vozy z dolu „Ležáky“. Zde bylo konstatováno, že hlavní příčinou zapaření bylo uhlí z dolu „Hrabák“, které obsahovalo dosti velký podíl síry.
U provozu jednotlivých strojových stanic výtopny Jihlava je možno zmínit i způsob zbrojení zdejších lokomotiv uhlím (tedy strojů řady 310.0, mimo Telče kde byly 422.0). Toto zbrojení uhlím bylo stále v Jemnici, Telči a Polné pouze ruční - pomocí košů z rampy skladiště uhlí. Ve strojové stanici Jemnice bylo používáno pouze uhlí hnědé, ve strojové stanici Polná uhlí černé a ve strojové stanici Telč uhlí hnědé s mícháním uhlí černého. Přes léto roku 1946 bylo vyzbrojeno a složeno v jednotlivých služebnách rozdílné množství uhlí, které odpovídalo výkonům a vozbě jednotlivých lokomotiv.
Stanice Rožná byla především dozbrojovací stanice s remízou pro noční odstavení lokomotivy strojové stanice Žďár. Na uhelné skládce u remízy měla být udržována stálá rezervní skládka uhlí asi 20 tun (v září 1947 zde ale uloženo 44 tun černého uhlí). To ale byla otevřená skládka. Aby se uhlí zabezpečilo bylo nutné zřídit kůlnu na uzamčení. Dalším důvodem mělo být zavedení nočního klidu, stanice v noci neobsazena a bylo nezbezpečí rozkrádání paliva.
Ve stanici Slavonice byla dozbrojovací stanice uhlí pro lokomotivy ze strojové stanice Telč. Tedy doplňovaly zde uhlí pouze lokomotivy mající opravdu potřebu, aby dojely do Telče. Za červenec 1947 bylo odebráno pro lokomotivy 11,60 tun černého ostravského a 14,80 tun uhlí hnědého. V srpnu 1947 to bylo odebráno jen 0,70 tun uhlí černého a 30,10 tun uhlí hnědého. A první týden v září 1947 bylo odebráno jen 2,50 tun hnědého uhlí.
Vodárna Moravské Budějovice měla stále parní čerpání kombinované s elektrickým motorem. Parní čerpání bylo jen v případě poruchy nebo dodávek elektrické energie. Tedy stav zásob musel odpovídat potřebě čerpání parním strojem a parním kotlem. Tedy byla zde jak skládka uhlí hnědého, tak dřeva palivového. K tomu i příslušné maziva parního stroje, tedy olej válcový a olej vulkánový. V září 1947 byl ve vodárně zjištěn přebytečný inventář a pohozený materiál. Zařízení strojovny vodárny se mělo řádně vyčistit a inventář odeslat do výtopny Jihlava (6 konví na olej, karbidová lampa, atd.). Na nutné nářadí strojovny se měla opravit skřínka a opatřit zámkem, neboť do vodárny ukládají materiál zaměstnanci cizích služeben (dorozumívací a elektrotechnické správy).
K parnímu provozu neodmyslitelně patřilo velké množství ruční práce bez jakékoliv mechanizace. Zde se právě jednalo nejen o skládání uhlí z vagónů na uhelné skládky, ale i zbrojení uhlí do lokomotiv či výsypných vozíků a dále ruční práce popelářů na popelových kanálech. Byly to i další ruční činnosti při údržbě a opravách lokomotiv. Zde se ale budeme soustředit na podíl ruční práce při zbrojení uhlím a vysypávání popela, které byly základem pro výpočet časové úkolové mzdy ve výtopně Jihlava po roku 1947.
Pro ulehčení práce popelářů na jediném hlavním popelovém kanále přímo ve výtopně Jihlava byl potřeba popelový jeřáb. Tak již 23. 9. 1946 navrhovalo ŘSD Brno (č.j. 285/4-III-46) na ministerstvo dopravy zakoupení nového odpopelňovacího jeřábu systému „Vosáhlo“ pro výtopnu Jihlava se 4 popelovými pojezdovými vozíky. Pokud by byl instalován byla předpokládána úspora až 4 pracovníků. Ti totiž doposud musely ručně vyhazovat popel z kanálu vedle koleje a pak dále do škvárového vozu.
Přímo ve výtopně Jihlava roku 1947 pracovali na zbrojení uhlím 3 čety po 5 mužích. Ovšem vždy jeden uhlíř odcházel denně do stanice přihrabovat uhlí na lokomotivu vlaku 1106, což obnášelo výkon 20 minut přihrabování a 20 minut na chůzi (celkem 40 minut za den). Dále byl u jediného popelového kanálu výtopny Jihlava jediný pásový transportér na škváru, ale jelikož byl pevně umístěn bylo nutné dýmnicový mour z jediného kanálu vyhazovat ručně. Součástí provozního ošetření lokomotivy bylo i čištění žárnic kotle lokomotivy, kde ve stavu výtopny byl především značný počet strojů s malotrubnatými přehřívači. Zde to byla pracovní funkce čističe žárnic, který používal k čištění žárnic ocelovou trubku k prorážení a protahování žárnice a to mu u jednoho stroje trvalo 75 minut. Ve vozební stanici Znojmo byla jedna četa uhlířů a popelářů společná a to si museli ještě ručně přistavovat přes točnu vagóny k uhelným skládkám a zauhlovacímu výtahu (hláš.výt.Jihlava č.j. 5043 z 22. 8. 1947).
Zbrojení pískem do lokomotiv bylo v Jihlavě již od roku 1947 mechanizováno. Jednalo se o mechanicko - tlakovzdušné zařízení. Písek byl sušen v speciálních kamnech na páru, kde jeden násyp kamen obsahoval 0,20 m3 písku a sušení trvalo 135 minut. Pak se musel písek přesypat ručně do pískovacího zařízení a dopravit do zásobníku spádové nádrže (35 minut). Součástí práce výtopenského dělníka také bylo otáčení strojů na točně, kde v Jihlavě byla norma úkolu otočení jedné lokomotivy na točně stanovena na 6 minut a ruční otočení na 12 minut.
Ve strojové stanici Telč byly výtopenské práce podstatně složitější, neboť zde nebyly popelové kanály u remízy ale přímo jen ve staničních kolejích. Tak musel popelář docházet do stanice, ručně vyházet škváru z kanálu a následně ručně kotoučem tuto škváru odvážet na složiště 35 metrů vzdálené. Zde byla pracovní sazba na zpracování 1m3 škváry 120 minut. S uvedenou časovou sazbou však ŘSD Brno dne 9. 9. 1947 (č.j. 1017/3-III) nesouhlasilo neboť sazba 120 minut na 1 m3 škváry „...jest neúměrně vysoká“. Takto provedla výtopna Jihlava místní šetření, při kterém bylo zjištěno, že popelář skutečně odvážel škváru přes 3 koleje na skládku, což trvalo 7 minut a na odvoz 1 m3 škváry potřeboval 16 koleček. Takto výtopna Jihlava dne 26. 9. 1947 navrhovala zachovat sazbu zpracování 1 m3 škváry 100 minut.
Ve vozební stanici Žďár byl ke zbrojení lokomotiv již určen uhelný výtah, ale tento měl ruční ovládání a uhlí se k němu muselo dovážet v kolečkách. Zde byla ve vozební stanici zaměstnána četa po 2 mužích s délkou směny 13:45 hodiny a pracovala na zbrojení strojů uhlím, skládání uhlí na skládku, čištění popelníků, nakládání škváry a dávání písku strojům. Takto dělník zbrojící čety byl denně přítomen 10 minut při doplňování vody z vodního jeřábu u 14 lokomotiv ve stanici a přítomen 5 minut u doplnění vody 12 lokomotivách ve výtopně. Ovšem náročnější bylo dovážení uhlí ručními kolečky k uhelnému výtahu, což bylo průměrně 36 koleček a na jedno kolečko bylo 10 minut. Zde také již v září 1947 byla ve Žďáru provedena instalace konstrukce nového zauhlovacího výtahu (hláš.p.v. H.Brod č.j. 2408 z 1. 10. 1947) ale s ručním pohonem. Zde však ŘSD Brno (č.j. 1017/8-III) dnem 9. 10. 1947 nesouhlasilo s časovým úkolem 10 minut na odvoz jednoho kolečka ze skládky k uhelnému výtahu a určilo odvoz tohoto kolečka za 6 minut s platností od 1. 9. 1947.
V pobočné výtopně Havlíčkův Brod byl jako hlavní zdroj páry používán pojízdní vytápěcí kotel K7 (celková výhřevná plocha 134,7 m2, plocha roštu 1,70 m2). Pára z tohoto vytápěcího kotle byla používána na vymývání lokomotivních kotlů, vytápění dílny, umývárny personálu, šatny, kanceláře strojmistra, služebních místností a olejárny. Ovšem obsluhovač tohoto vytápěcího kotle byl zařazen jako člen vymývací čety a dostával úkolový výdělek. Zde Závodní rada pobočné výtopny Havlíčkův Brod dne 1. 2. 1948 vznesla požadavek (č.j. 376/48) aby obsluhovač vytápěcího kotle byl zařazen jako topič stabilních kotlů. Ovšem po ústním projednání s ŘSD Brno dnem 11. 2. 1948 bylo rozhodnuto, že topiči nelze poskytovat služební příplatek a tak nadále zůstane jako člen vymývací čety.
Následně podala pob.výtopna Havlíčkův Brod dne 12. 2. 1948 (č.j. 454/48) návrh na změnu neúkolovaných úkonů vymývací čety, kde totiž nebyl v Brodě zaměstnán samostatný čistič výtopny. Ve vymývací četě p.v. Havlíčkův Brod pracovalo 7 zaměstnanců, přičemž vedle hlavních pracovních náplní zde byly i neúkolované práce. Tyto byly: obsluha vymývacího a vytápěcího kotle K7 (celkem 4 hodiny za směnu), denní zametání výtopny (výkon 3 hodiny), každou sobotu důkladné vyčištění kanálů 12 stáních ve výtopně (výkon 14 hodin). Uvedený návrh byl ŘSD Brno dne 14. 2. 1948 schválen (č.j. 291/16-III). Ale již dne 10. 3. 1948 vznesla Závodní rada p.v. Havlíčkův Brod požadavek (č.j. 454) aby topiči lokomotivního vytápěcího kotle byla vyplácena prémie za každou provozní hodinu při obsluze stabilního kolte, což by bylo podle obsahu CO2 až 3,69 Kč za hodinu. Tento příspěvek byl nakonec od 1. 4. 1948 topiči vytápěcího kotle K7 v Havlíčkově Brodě poskytován.
Totiž od 1. 4. 1948 byly zrušeny neúkolované práce u kombinované čety a to obsluha vytápěcího kotle K7 a denní zametání výtopny. Na obsluhu pojízdného vytápěcího kotle K7 pobočné výtopny Havlíčkův Brod byl určen od 1. 4. 1948 samostatný topič. Tímto byla počet členů kombinované výtopenské čety snížen na 6 mužů ve složení: vymývači, čističi strojů a žárnic, pískař. V sobotní denní směně kombinovaná četa prováděla čištění horkou vodou celého areálu výtopny, vystříkání kanálů a záchodů (výkon 5 hodin). Tímto byly k vymývání v sobotu přistavovány pouze 1 až 2 stroje. Každodenní čištění výtopny prováděl od 1. 4. 1948 popeláři, neboť nebylo možné určit samostatného zaměstnance „...ježto každý nám od tohoto utíkal, poněvadž za tuto práci není ani služebního příplatku ani úkolu“ (hláš.p.v. H.Brod č.j. 2517 z 11. 9. 1948).
Od září 1948 byly po provedených modernizacích výtopenského zařízení udělány i personální změny. Točna v Havlíčkově Brodě byla po stránce technické v pořádku, jen měla ruční pohon otáčení. Tedy dost zdlouhavé a potřeba dost pracovníků k otočení jedné těžké lokomotivy. Tak již 23. 9. 1946 navrhovalo ŘSD Brno (č.j. 285/4-III-46) na ministerstvo dopravy zakoupení elektrického pohonu pro točnu pobočné výtopny Havlíčkův Brod. Také bylo navrženo zakoupení jedné elektrické cirkulárky k řezání palivového dřevě, čímž by se ušetřili 3 pracovníci, doposud ručně řezající dřevo.
V pobočné výtopně Havlíčkův Brod byla provedena elektrizace pohonu točny v roce 1948, čímž od 1. 9. 1948 byl upraven turnus čety popelářů, kteří měli dříve za povinnost ruční otáčení strojů na točně. Ve strojové stanici Žďár bylo po uvedení nového elektrického výtahu na zbrojení uhlím od 1. 9. 1948 zredukován stav čety uhlířů o 1 dělníka. Takto v jedné směně měl jeden dělník započítáno na 4:30 hodiny neúkolovaných prací, tedy - dávání vody strojům, avizování zaměstnanců, režijní práce, úklid, mazání výtahu (hláš.p.v. H.Brod č.j. 2439 z 1.9.1948).
Zajímavá byla i pracovní činnost uhlířské čety v Havlíčkově Brodě roku 1948. Tato četa měla vždy 8 mužů v turnuse, přičemž v denní směně sloužili 2 dělníci + 1 dělník posilový a v noční směně 2 dělníci. Vedle hlavní pracovní náplně uhlířů to byli i neúkolované práce (také čištění výtopny za 5 hodin denně), což bylo především docházení do stanice ke strojům průběžných vlaků a to pro doplňování vody, přihrabování uhlí, vysypávání popela. Zde jeden uhlíř denně docházel k lokomotivám do stanice pro vykonání výše uvedených úkonů a to u vlaků: 1504 (11 minut), 1204 (13 minut), 1206 (24 minut), R42 (7 minut), 1282 (13 minut), 1208 (15 minut), 1510 (12 minut), R44 (4 minuty) a 1210 (13 minut). Dále měl uhlíř v Havlíčkově Brodě povinnost dávat vodu vodním jeřábem lokomotivám ve výtopně a to obnášelo denně 44 lokomotiv s výkonem u jedné 5 minut (hláš.p.v. H.Brod č.j. 2437 z 11. 9. 1948).
Z nejdůležitějších provozních hmot pro provoz parních lokomotiv bylo uhlí. Zde také lze doložit, že velká část nově dodaného uhlí do výtopny nebyla složena na uhelné skládky, ale byla přímo vykládána do vozíků uhelného výtahu a tímto byla přímo zbrojena do lokomotiv. Jelikož bylo dodáváno u kusové uhlí, které mělo velkých kusů, bylo potřeba tyto kusy roztloukat, což byla náročná práce pro uhlíře a dostávali za to příplatek.
V červnu roku 1950 bylo provedena další mechanizace odpopelňovacího zařízení výtopny v Jihlavě „...čímž se tato práce jednak zjednodušila a jednak snížila se námaha pracovníků“. Současně se od 1. 7. 1950 snížilo turnusové obsazení čety popelářů z 8,5 pracovníka na 6,5 pracovníka, tedy ve 12-ti hodinové směně pracovali vždy 2 popeláři (hláš.výt.Jihlava č.j. 217/50). Ovšem zůstala časová náročnost práce popeláře, neboť velká většina jihlavských i cizích lokomotiv neměla sklopná dna popelníků, čímž popelář musel tyto popelníky čistit ručně. Takto nadále zůstala pracovní sazba na 1 m3 škváry za 1,8 hodiny (počítáno v to: naložení škváry do vozu, vyčištění popelníku, vyčištění dýmnice a dávání vody).