Vskutku zajímavé téma, nabízí se rovnou taková předotázka, proč se vlastně do diskuze nezapojit, většina z nás už tohle diskuzní fórum okupuje celkem dlouho, dá se říct, že se i tak nějak známe. Takže vlastně tohle "vyzpovídání se" nám jen zase trošičku víc poodhalí ty ostatní, proč píší jak píší, co za čím hledají, a podobně. Takže hurá do toho.
1. Proč modelaříme železnici?K železnici jsem tíhnul celý život, asi to mám po dědovi (nebo spíš většina rodiny mu to dává za vinu
), no a mimo modelařiny se mi železnice postupně dostala i do profesního života. Ale mimo to si myslím, že jde i o jakousi živou formu modelaření (podobné to mají i RC modeláři), a o tom to asi částečně taky bude, kdyby to jen stálo a nic nedělalo, nevím jestli bych se s tím patlal, tanky a letadla už mě přestaly bavit dávno.
2. Co se tím snažíme sobě nebo ostatním dokázat, ukázat, napodobit, zažít?Napodobit, zažít, ukázat, to všechno vystihuje tu část, která u mě vedla k tomu, že jako hlavní epochu mám ČSD v první polovině 80-tých let, sem-tam s nějakým ústřelkem, daleko širší období u mě zabírá DR, ale to je spíš taková směska zajímavostí. No a to dokazování v tom je asi taky, ale asi jen sám sobě, člověk se asi potřebuje sám o sobě někam posouvat, a tady je to krásně vidět. Před lety to byl rádoby slepený dřevák od LPH, dneska leptané prasátko bez jediné kapky lepidla.
3. Děláme to kvůli stavbě samotné, nebo aby to jednou bylo hotovo a šmitec?Sice si nalhávám, že bych jednou rád dodělané kolejiště, a už bych jen provozoval, kochal se a prostě hrál si, ale vím že toho se nedožiju.
4. Snažíte se přiblížit realitě? A jak myslíte, že se jí dá dosáhnout v modelařině?Realita je dost subjektivní pojem, každý jí vnímá jinak. A není divu, v dnešní pokroucené době asi musí mít každý nějakou tu svojí realitu. Nicméně co není subjektivní jsou tvary, rozměry a podobně, a tady prostě podle mého v tom našem koníčku není prostor na chyby, tady to má sedět do puntíku přesně podle měřítka.
5. Jaké jste kupříkladu řešili kompromisy, dilema v rozhodování před stavbou? (měřítko, moduly kontra kolejiště)Měřítko jsem měl odmala vybrané, ani nevím proč. Prostě k TT mě to táhlo stejně jako k železnici, neumím to vysvětlit. První sadu jsem dostal v pěti letech a byl to start set od Pika s takovou tou zjednodušenou párou s tendrem a nějaké vozy, koleje a trafo. U tohohle mastodontího měřítka jsem vydržel možná 5-6 let, ale nikdy jsem nebyl spokojený, s dědou jsme jezdili na burzy, ale vždycky jsem hledal spíš TT, až jsem si jednou přivezl nový start set, tentokrát už v tom správném měřítku. Od té doby už jsem nic neměnil a jen se sbírka pokojně rozrůstá.
Nicméně kompromis je u mě asi jednoznačně krajina a asi i stavby. Nemám pro to ten cit, nevidím to tak jak vidím vozidla a provoz. Buď se musím dál zlepšovat, a ten cit najít, naučit se to, a nebo si přiznat, že to co je dál než 5 metrů od osy koleje už sám nezvládnu.
6. Co vás na tom nejvíce štve a stresuje?Nejvíc mě štve flinkavost výrobců, mají prostředky, spoustu lidí, technologie, a přesto dělají banální chyby. A pak když se mi nedaří, ale už se jeden vůz v minulosti proletěl proti zdi, a od té doby už radši všechno odkládám když chytám nerva a dávám pauzičku.
7. Jaké kladné poznatky, hodnoty vám to přináší do života?Je to trénování vůle, nervů ale i manuální zručnosti. Vlastně podobně jak to předemnou napsal hank, taky k modelařině utíkám před tím světem okolo. Přecejen je to náš svět, tak jak si ho tvoříme, podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí, takže kam jinam utéct, kde jinde můžeme uklidnit? Jednoznačně to musí přinášet klid do duše, jinak to nemá cenu, i proto se člověk do ničeho v tomhle směru nesmí nutit.
8. Co je podle vás maximum, kterého lze v této modelařině dosáhnout?Maximum? Spokojenost s vlastním výtvorem. A to vlastně nejde, takže v modelařině ničeho dosáhnout nejde, jen toho pocitu klidu a pohody co, aspoň u mě, modelaření provází.
9. Přidám ještě jednu otázku – co bude, až nebudeme?Tak a poslední otázka na tělo, které se popravdě dost děsím. No snad jednou potomek s podobnými zájmy bude, jinak vážně netuším.