N-minikolejiště "Pomezí" 97x40cm+odbočka "Hranice" 130x50cm

[hank]

Myslím, že je čas přiznat barvu. Ten šťastlivec, u kterého skončilo Dušanovo Pomezí, jsem já.

Na kolejišti ještě chybí dodělat pár věcí – osadit komíny na nádražní budovu, natřít, osadit a naplnit popelem kanál ve šturcu, vhodně umístit budku s pulsometrem, osadit námezníky, návěsti Zákaz posunu do šturců a přejezdové kříže, doplnit sloupy vzdušného elektrického a telefonního vedení a další drobnosti; také mě čeká řešení prostoru dost stísněného prostoru volné skládky mezi skladištěm a přijímací budovou, pravděpodobně pro vykládku uhláků. Jezdit se nicméně dá, a to podle realistického grafikonu. Pro plně uspokojivý provoz podle GVD na této mutaci kolejiště Kameničky bohatě stačí jedno nebo dvě hnací vozidla a asi 8 - 10 vozů.

[hank]

Při provozu na kolejišti Pomezí vycházím z následujícího příběhu.

Mezi prvními tratěmi, které se v c. a k. monarchii začaly budovat bezprostředně po páteřních trasách od Vídně na všechny světové strany, byly úseky vedoucí přes pruské hranice do hornoslezských uhelných pánví. Proces urychlila prohraná prusko-rakouská válka v r. 1866; vítězové nadiktovali poraženému Rakousku hned několik nových přeshraničních tras a velké soukromé železniční společnosti se jejich výstavby milerády ujaly, protože právem očekávaly další růst už tak velmi slušných zisků i hodnot akcií.

V zemích Koruny české nicméně stále zůstávalo více než dost i poměrně rozlehlých regionů s rozvíjejícím se hospodářstvím, které na připojení k železniční síti stále čekaly. To byl i případ našeho regionu v českém severovýchodním pohraničí. Teprve koncem 80. let 19. století, ještě před přijetím lokálkového zákona, byla státem vystavěna ve směru kolmém na dvě hlavní tratě z Čech do pruského Slezska příčná spojovací dráha Hory – Doly – Černý Les. Ani ona však zcela nesplňovala požadavky místních zájemců z řad hospodářských kruhů. A tak bylo začátkem 20. století založeno svépomocné družstvo pro výstavbu místní dráhy, teď už se všemi lokálkovými úlevami, ze stanice Doly směrem k pruské hranici. V žádosti o udělení koncese argumentovali místní notáblové potřebou rozvoje početných živností i menších firem. Tradičními odvětvími v regionu byly (a dodnes jsou) například výroba dřevěného nářadí, hraček a hudebních nástrojů, sklářská druhovýroba jako např. výroba bižuterie nebo skleněných optických a měřicích přístrojů, zpracování polodrahokamů z místních nalezišť na vrtné, obráběcí a brusné nástroje apod. Z hlediska železnice se předpokládala vysoká pracnost komerční činnosti: Většinou mělo jít o nakládku velkého množství kusových zásilek a spěšnin, podobně jako třeba na jablonecké elektrické malodráze. Interesenti však oprávněně argumentovali také potřebou zjednodušení dovozu hornoslezského černého uhlí. Lokálka se začala budovat – svépomocí a bez státních i zemských subvencí, zato však za účasti německého a nikoli rakouského soukromého kapitálu - až těsně před 1. světovou válkou, která však její výstavbu přerušila. Jak se nakonec ukázalo, šlo o ukončení definitivní. A tak z velkých plánů zbylo jen torzo – krátká lokálka z odbočné stanice Doly (německy Löcher) do nákladiště se zastávkou Pomezí (německy Au – místní úřady navrhovaly i český název Luh, což by byl doslovný překlad, ale to by se pletlo se stejnojmennou zastávkou v Jizerských horách a tak zvítězila alternativa Pomezí). Za 1. republiky místní průmysl i živnosti prosperovaly a dráha patřila do té hrstky ziskových lokálek, které se ubránily zestátňovací akci v r. 1925. Její situaci zkomplikovaly události roku 1938, kdy se v národnostně smíšeném území několikrát měnily hranice odtrženého území. Naposledy vytyčená protektorátní hranice však ponechala celý úsek až do Pomezí na českém území. Navzdory své zdánlivé bezvýznamnosti měla lokálka díky přechodu místního průmyslu i živností na válečnou výrobu čím dál víc práce. A její význam neupadl ani po r. 1945, kdy většina místních Němců nebyla odsunuta díky svým profesím potřebným pro národní hospodářství; některé továrny se ani po válce nevrátily k mírové výrobě a pokračovaly například ve výrobě zbraňových zaměřovačů, takže ani místní průmysl nebyl událostmi roku 1945 příliš dotčen.

A právě do tohoto období epochy IIIa spadá provoz na kolejišti. Dráha sice dosud nebyla zestátněna, ale provoz na ní převzaly ČSD hned v květnu 1945. Osobní doprava není příliš hustá, stačí 6 párů motorových osobních vlaků vedených malým věžákem řady M 120.3. Ředitelství státní dráhy Mechov v r. 1945 soustředilo do strojové stanice Doly několik vozů této řady navrácených z Říše, kde byly opatřeny klasickými nárazníky a šroubovkami. Motorák jezdí většinou sólo, ale pro zvýšenou frekvenci hlavně ve dnech školního vyučování, trhů a církevních poutí je k dispozici i stejně upravený vůz bývalé jednonárazníkové řady CDv, dnes CDlm 4-9109, a předválečný přívěsný vůz Cl 4-6016. Všechna zdejší vozidla lehké motorové trakce už mají červenohnědý nátěr podle stále platného předpisu z r. 1938. A jako specialitu si ŘSD vymohlo přidělení nákladního vozu lehké stavby Zlm 2-41051 pro přepravu spěšnin a kusových zásilek motorovými vlaky. Vůz byl přestavěn jako jeden z pouhých čtyř kusů pro protektorátní správu BMB-ČMD ze zrušeného motorového vozu řady M 120.2; pendluje podle potřeby v motorových vlacích pouze na zdejší lokálce, protože spěšniny a kusové zásilky se tak jako tak v přípojné žst Doly překládají na vlaky do tří směrů. Občas se nicméně objeví i celovozová zásilka, někdy i exportní. Proto jednou denně v odpolední špičce vyráží na trať smíšený vlak v klasické trakci vedený jednou ze zdejších kořistních lokomotiv řady 335.15 ex DR 91.3-18. Z kořistních vozů je složena i osobní část soupravy – krátký služební vůz D s nástřeškem (ex Pwg 14 DR) a osobní vůz BCi pravděpodobně saského původu. Kvůli krátkým kolejím v Pomezí se k této soupravě mohou přidat nanejvýš dva nákladní vozy, většinou zetky ČSD ze 20. let, ale postupně přibývá i krytých vozů DR s označením jednotlivých okupačních zón, nejčastěji americké a britské; železná opona ještě nebyla spuštěna, Benešovy znárodňovací dekrety se zdejších malých podniků netýkají a někteří místní výrobci velice rychle obnovili své staré obchodní kontakty v bývalé Říši.

No, tak to by snad pro začátek stačilo. Někdy příště se podíváme, jak se vyvíjel provoz na dráze v epoše IV.

[Zlámalík]

Tebe je na modelařinu škoda, tys literátem! Absolutně mě dostala zejména příčná spojovací dráha Hory – Doly – Černý Les
Gratuluju k získání krásného kolejiště a prosím, hodně fotek z provozu a života na kolejišti!

[hank]

Tak snad ještě nějaké obrázky.

Nejčastější pohled do nákladiště se zastávkou Pomezí při obratu sólo motorového vozu:

Vlak s přívěsem pro frekvenci školních dětí:

Motorák přivezl nákladní vůz lehké stavby a teď ho objíždí, aby ho mohl přistavit ke skladišti, kde bude naložen spěšninami:

[hank]

A ještě další obrázky z Pomezí.

Přijel odpolední smíšený vlak. Lokomotiva 335.1510 zasunuje zetku ke skladišti pro nakládku ucelené vozové zásilky. Zásilka bude obsahovat dřevěné trakaře, hrábě a násady na kosy do stanice určení Nové Údolí. Píše se rok 1947, na Československo dolehlo sucho století a Šumava je jedinou oblastí, kde probíhá senoseč. O pracovní síly tam není nouze, po odsunu Němců přišli na Šumavu volyňští Češi a rumunští Slováci, ale zoufale jim chybí nářadí. Proto zdejší truhlářské výrobní družstvo Dřevo Pomezí plní svůj slib dodat 10 vagónů nářadí pro senoseč na Šumavu; výměnou za to dostanou místní orgány lidosprávy k distribuci několik vagónů sena, aby v zimě bylo čím krmit zdejší strádající dobytek.

Osobní vlak je připraven k odjezdu do žst Doly.

Od skladiště odjíždí koňský potah se žebřiňákem, na kterém jeden ze zdejších družstevníků přivezl část zásilky k nakládce.

[Zlámalík]

To je sranda, jak změnou osvětlení totálně změníš atmosféru. Bleskem je to studený a syrový, tatam je romantika z Dušanových fotek. To chce pořádný světlo.

[hank]

Ne vždycky však vládne v Pomezí taková ospalá idylka. Například v září roku 1945 stály obě parní lokomotivy strojové stanice Doly pořád ještě neschopné ve šturcu s rozstřílenými kotly po náletu hloubkařů z března téhož roku a čekaly na odeslání do dílen, zatímco všechny tři motoráky přidělené sem po návratu z Říše už v dílnách byly. Prchající Němci tam však naštěstí zapomněli pojízdnou posunovací lokomotivu Kö 4669, kterou se podařilo zatlouct i před důstojníky Rudé armády pátrajícími po vhodném kořistním materiálu. A tak si to strojmistr v Dolech vzal na triko a vystavil "kefku" na hranice. Sice neměla výstroj tlakové brzdy, takže si vlakvedoucí a průvodčí museli zopakovat příslušné pasáže předpisů o ručním brzdění, ale nakonec se tak jezdilo celé dva týdny, k velkému gaudiu cestující veřejnosti, především místní školní mládeže, dokud začátkem října nepřišel z dílen v Nymburce první opravený motorák.

Malá, ale šikovná: Zvládne i smíšený vlak...

... a dokonce i takovouhle soupravu s přetíženou zetkou naloženou až po strop zásilkou bedýnek korundového brusiva do SSSR. Brzdicí procenta pro ruční brzdění jim nevycházela ani náhodou, protože před vjezdem do žst Doly je skoro kilometr dlouhé klesání 14‰. Průvodčí stál na plošině přívěsu s ruční brzdou u otevřeného okna, aby nepřeslechl návěst lokomotivní píšťaly a zpocený vlakvedoucí na stanovišti "kefky" svírající v ruce rukojeť závaží přehazovací brzdy vyhlížel na trať, aby ji případně použil, kdyby je na konci klesání zastavili na vjezdu, jak to u tohoto vlaku bývalo obvyklé. A tak situaci zachraňoval jenom flegmatický strojvedoucí, který se po dobrodružném útěku z protektorátu dostal do Velké Británie a západní frontu absolvoval jako příslušník amerického železničního vojska USATC, s nímž se dostal až do Plzně: "Co blbnete, chlapi, v Ardenách to bylo horší, tam šlo o kejháky..." Naštěstí informovali výpravčího v Dolech předem a tak jim nechal postavit cestu včas a i tahle poněkud hororová jízda skončila šťastně.

[hank]

Zbývá snad ještě dodat, že vozidla lehké motorové trakce jsou od Petra Kubíčka (Kuber Brno), přičemž leptaná nástavba motoráku je napasovaná na pojezd KATO 11-103, zatímco ostatní vozidla jsou z běžné průmyslové produkce, případně doplněná obtisky od MArfDKnL.

[Dovi]

Myslím, že je čas přiznat barvu. Ten šťastlivec, u kterého skončilo Dušanovo Pomezí, jsem já.

Sláva vítězi a čest poraženým
Předpokládám, že řada zájemců asi čítala víc než ty dva, o kterých vím.

hanku, upřímné blahopřání !
(krásné minikolejiště se dostalo do povolaných rukou...)

[jafobe]

Je fajn vědět že jedno z nejhezších mini, Pomezí, skončilo v dobrých rukou, kde bude určitě dělat hodně radosti. Tak ať dobře slouží hanku.
Jaromír

[milan ferdián]

Jsi fakt dobrý hanku na příběhy. Umíš navodit určitou atmosféru dané doby. Palec nahoru a ať ti kolejiště "Pomezí" slouží ke spokojenosti.
-m-

[Ivan]

Hanku, taky mi to nedá a i já gratuluji k hezkému kolejišti, kterému nejen díky skvělému příběhu jsi vydechl jiný život. Těším se na pokračování!

Ivan

[hank61]

Jindřichu. Také se připojuji ke gratulantům a přeji ať ti krásné kolejiště dělá radost

[Střelec]

Připojuju se ke gratulantům. Skvělý úlovek!
Ty veselé historky z provozu - to už by stálo za úvahu o vydání knihy pohádek pro železniční modeláře, kde by místo ilustrací byl občas nějaký ten plánek a fotka z provozu (zatím je to opačně - primární jsou plánky a příběhy jako doplněk).