Aby vám to na vánoce nebylo líto, že od Milana už dlouho nic nového nebylo, tak tu něco mám pro vás pro všechny.
Před delším časem jsem si pro strejčka Příhodu napsal do šuplíka jeden "kolejišťový" příběh, v té době zatím bez konkrétního kolejiště. Minulou zimu jsem ho poslal Milanovi k dispozici a pak na něj víceméně zapomněl. Minulý týden jsem k tomu příběhu dostal od Milana plánek se sdělením, že s tím můžu naložit, jak uznám za vhodné. No a tak jsem s tím tedy naložil a doufám, že v tomto vánočním čase si toho užijete podobně jako já.
Nečekejte žádnou vědu, jde o jednoduchoučké provozní dioráma v eNku, zasněžený kousek krajiny o rozměrech 80x25 cm. Nicméně i taková hračka se dá správně laděným příběhem věrohodně zdůvodnit. Ale hlavní je toto: Sám bych nikdy nedokázal slovní popis krajiny, jakkoli výstižný, přetvořit do kreslené podoby. A v tomto vidím smysl takových komunit jako je ta zdejší. Mně jde líp práce s písmenkama, tak píšu. Milan umí popis ztvárnit v prostoru, což mně dáno není. Každý umí něco a když to dáme dohromady, každý z toho něco má. Do ut des - dávám abys dal, říkali staří Římané.
Takže nejdřív ten příběh.
Rozednívalo se.
Seděl v nepříliš důkladně vytopeném motoráku sám – i když to bychom měli upřesnit, u nohou mu klidně ležela nádherná zlatá kolie, jen občas se podívala nahoru, a když viděla, že pán zatím sedí a k ničemu se nemá, zase zavřela oči - a se střídavými úspěchy se snažil vydýchat si do zamrzlého okenního skla aspoň kousek průhledného místa na pozorování zasněžené krajiny. Sice mu nebylo nijak zvlášť teplo a od podlahy nemilosrdně táhl ledový vzduch špatně těsnícími dveřmi, ale vydržet se to dalo a když si představil, že rtuť teploměru venku atakuje dvacítku pod nulou, raději nechal péřovou bundu na věšáku a jen se více schoulil do hrubého vlněného roláku. Přemýšlel přitom o odolnosti svého pětašedesátiletého organismu a doufal, že ho tělesná schránka zatím ještě nezradí.
Dnes by to bylo obzvlášť nepříjemné, pousmál se pro sebe do bílého plnovousu. Přitom mimoděk pohlédl na jedinou osobu, která se kromě něho a jeho psí slečny v prochladlé osmsetšestnáctce vyskytovala - mladou vlakvedoucí a průvodčí v jedné osobě, která se na jedné ze sedaček vpředu zrovna probrala z přerušovaného ranního klimbání a úsměv nesměle opětovala. Neblbni, dědku, okřikl se v duchu, ještě si bude myslet, že ji chceš balit, a přitom tě na konečné čeká... však víš kdo.
Hned zase zvážněl. Na konci léta mu zemřela žena na rakovinu. O svaté Markétě ještě stihli skromně oslavit čtyřicáté výročí svatby, jenže pak už to s ní šlo rychle s kopce. Brala to statečně, rozloučila se s tímto světem důstojně, ale když v jejím rodišti v pohraničních horách na severu rozptýlil její popel na místě, kde si to přála, najednou jako by ztratil smysl existence. Děti se už dávno rozprchly za studiem, partnery a pak i prací do různých koutů Evropy, vztahy nic moc, takže vnoučata skoro neznal, a tak postupně začal pochybovat o náplni svého dalšího bytí.
Ale ne, ještě se mi tam nechce... ještě chci v životě pár věcí stihnout.
A do toho se na podzim ozvala – no, řekněme jedna známá. Dcerka sousedů z místa, kam jezdíval jako dítě a později student každé léto k babičce na prázdniny, vlastně i láska z toho období, kdy ještě nebyli úplně dospělí a v žádném případě už ne děti, ale říct si to tehdy vlastně nestačili, a když si to nakonec přece jen řekli, už žili každý svým životem stovky kilometrů od sebe. Sice se navzájem z dohledu úplně neztratili, ale po většinu těch dlouhých desetiletí se jejich kontakt omezil jen na vzájemná přání k narozeninám a vánocům. Také jí letos odešel manžel tam, odkud se ještě nikdo nevrátil, ale byla i ve svém babičkovském věku velice aktivní a tak to byla ona, která si vzpomněla na to léto před padesáti lety. Rovnou přešla k činu a pozvala ho, ať s ní stráví Silvestra. „A máš pořád tu nádhernou kolii?“ „Za ty roky už čtvrtou... myslíš si, že pes žije padesát let? Ale jmenuje se pořád stejně, jestlipak si ještě vzpomeneš jak?“ „Lejdy? Nemysli si, já si pamatuju, jak jsi mi před padesáti lety vysvětloval, že se taková britská aristokratka nemůže jmenovat jinak... Tak ji přivez s sebou, místa tu mám dost.“
A tak tu seděl a přemýšlel, co ho tady na konci světa čeká. Je to vůbec zázrak, že sem jede vlakem, ještě k tomu na Silvestra ráno. Tahle trať byla patnáct let mimo provoz a když ji před sedmi lety odkoupila zdejší obec ležící vlastně přímo na státní hranici, všichni měli za to, že tím chce jen blokovat obnovení přeshraniční dopravy. Sousední železniční správa tehdy chtěla obnovit několikakilometrový úsek na svém území, kde byly už přes půl století vytrhané koleje, a zavést peážní nákladní vlaky z kamenolomu ležícího těsně za hranicí. Tehdejší starosta pohraniční obce se však netajil tím, že tomu zabrání za každou cenu. Nicméně předloni ho už nezvolili. Nové zastupitelstvo dalo dohromady svazek dotčených měst a obcí, který se za trvalého nezájmu Českých drah dohodl s jedním nestátním dopravcem na znovuzavedení osobní dopravy aspoň na našem území až nejdál, kam to šlo – na zastávku, kde trať od poslední války už 75 let náhle končila v lukách šturcem na dohled od státní hranice. Dopravce vytáhl z kopřiv dva šukafóny, které před léty koupil víceméně pro strýčka Příhodu. Provozoval je sice v průměru nanejvýš třikrát do roka při různých příležitostných jízdách, ale nabídnuté možnosti se chopil, motoráky nechal ve Veselí opravit a tzv. humanizovat (na výslovnou žádost zadavatele jim přitom v dílnách vzorně obnovili „ódéesácké“ žlutomodré nátěry z přelomu tisíciletí), přičemž dostaly novou řadu 816, a aby nalákal lidi, zavedl docela velkorysý jízdní řád včetně spojů o vánočních prázdninách.
Motorák se zhoupl a vyjel z hlubokého zářezu pod kamenný silniční nadjezd. Trať tu klesá levotočivým obloukem a stáčí se o půl kruhu do protisměru, takže při pohledu z okna mohl postupně ze tří stran pozorovat ve svahu zpustlý židovský hřbitůvek s rozpadající se márnicí a dvěma staletými lípami. A hned za hřbitovem trčel do výšky osamělý tovární komín, jediný pozůstatek kdysi prosperující místní cihelny. Na vrcholu komína bylo vidět letité čapí hnízdo, dnes s čepičkou nového sněhu, které bylo jediným důvodem, proč se místní neodhodlali komín zbourat – čápi zatím každé jaro přiletěli a skoro pokaždé vyvedli mladé. Strojvedoucí zahoukal před krátkým mostem přes potok a to už bylo vidět na levé straně opršelou dřevěnou boudičku čekárny postavenou za války. Mladá vlakvedoucí prohodila „Tak konečná, dál nejedem“, ale to už stál a balil se do teplé péřovky. A nezapomenout batoh s dárkem. A Lejdy radši přivážu na vodítko, ještě to tu nezná... „Tak vám děkuju za svezení, užijte si Silvestra a přeju vám všechno hezké do toho příštího roku.“ „No, budu si užívat v práci... Ale zítra na Nový rok mám díkybohu volno. A co vy?“ „Žádné strachy“, usmál se, „na mě tu bude někdo čekat...“ „Já vím, já tu paní znám, on tu kromě pár chalupářů nikdo jiný než ona už trvale nebydlí... Když jsem nastoupila ke dráze, tak mě ještě stihla zacvičit, než šla do důchodu. Tak ji pozdravujte.“ „A od koho, smím-li se zeptat?“ A opět ten nesmělý úsměv: „Však ona bude vědět...“
Vystoupil do mrazu a čerstvý sníh mu křupal pod nohama. Strojvedoucí stopnul motor, přešel na opačné stanoviště motoráku, znovu nastartoval a přepnul koncovky. Vlakvedoucí se ohlásila dispečerovi mobilním telefonem, jak jinak – skříňka na služební telefon tu sice pořád ještě je, ale určitě už léta vykradená, kdoví, kdy ji naposledy použili. Samozřejmě tu nikdo nenastupoval a tak modrožlutý motorák odjel prázdný. Chvíli se za ním díval a teprve pak mu došlo, že mu slíbila, že tu bude čekat a že ji tu nikde nevidí. No nic, cestu znám, tak jdeme na to. Nadhodil si batoh, přitáhl si kolii k noze radši nakrátko a vyrazil k podjezdu.
Sotva se vynořil zpod podjezdu na druhé straně trati, oslepila ho notná hromada prašanu, jejíž valná část mu zároveň napadala za krk. "Co to sakra..." A ještě jednou a znova. To už Lejdy štěkala jak pominutá a táhla ho za vodítko směrem, odkud sněhové koule přiletěly, div ho nestrhla do sněhu. No samozřejmě, to jsem si mohl myslet, ani v babičkovském věku tě nepřešly tyhle praštěné nápady. "No to je mi teda parádní přivítání po těch letech", měl už na jazyku, ale než to stačil vyslovit, už se mu rozesmátá vrhla kolem krku, to vše za hlasitého zvukového doprovodu zmatené Lejdy, která nevěděla, jestli má páníčka bránit nebo radši počkat, jak se to vyvine. "Tak tě teda vítám u nás a odpusť mi to, tomu pokušení se nedalo odolat", smála se celá udýchaná. Ale to už se smál taky: "Omluva se přijímá, od tebe samozřejmě za všech okolností, akorát pojďme honem do tepla, ať mě nemusíš na Nový rok kurýrovat z horeček. A seznamte se tady s naší psí šlechtičnou."
Jako by těch padesát let neuplynulo a jako by se viděli naposledy včera: S přirozenou samozřejmostí se vzali za ruce a na první pohled ani nebylo poznat, že ta rozesmátá postarší dvojice kráčející k zasněžené chalupě nejsou pubertální milenci, kteří směřují ke svému tajnému silvestrovskému útočišti. Tak jim popřejme, ať si užijí nejen toho Silvestra. Zdá se, že o ně nemusíme mít strach...No a teď ještě to minikolejiště nebo dioráma nebo co to vlastně je...
Takže pokoj lidem dobré vůle, klidné a příjemné vánoce 2019 vám všem.
... i my dědci ještě můžeme být všelijak užiteční...
Es ist viel später als du denkst.