od Michal Šuhajda » stř 16 pro, 2020 8:24 am
A přidávám malý "dárek" i s přáním.
„Tati, už tam budem! Už hlásili Podlesí, tak se musíme oblíkat!“ To nebyla jedna z otázek, kterou jsem během posledních hodin několikrát slyšel, ale jasné oznámení. Sundal jsem bundy z věšáků a děti začali soukat ruce do rukávů. „Spadla ti rouška!“ upozornila mě Ema, když jsem přes hlavu přetahoval huňatý svetr. „Bude na nás dědeček čekat u vlaku?“ zeptal se už poněkolikáté Vojta. „Už jsem Ti několikrát říkal, že nevím. Víš, že jsem zkoušel volat, ale marně,“ odpověděl jsem trochu unaveně.
Podíval jsem se z okna, jen malý oranžový proužek nad západním obzorem prozrazoval, že je teprve pozdní odpoledne. Ale jedna změna byla zřejmá i přes začínající noc. Nechali jsme za sebou šedavé inverzní dny a mumraj velkoměsta i mlhou přikryté nádraží v okresním městě , kde jsme přestupovali z rychlíku na motoráček. Ten s námi nyní statečně šplhal oblouky trati pod jasnou oblohou, na které se třpytily jasné hvězdy. Osmsetdestíka s vlekem se zakolíbala na výhybkách a za okny po levé straně se objevila světla venkovského nádražíčka. Zastavili jsme a spolucestující začali vystupovat.
„Počkejte, my vystoupíme až v Lesově, odtamtud je to blíž,“ zadržel jsem děti, které se hrnuly ke dveřím, odkud zavanul mrazivý průvan. „Ale mě už je horko,“ zaškemral Vojta. „Neboj je to jen kousek,“ uklidňoval jsem ho. Naštěstí venku zarachotil motor a v oknech se mihla se světla. Regionova v protisměru už odjížděla a za chvilku jsme se dali do pohybu i my. „Tatínku, já se těším na Broka, i na Mícu. Děda říkal, že koťata už jsou velká,“ sdělovala mi Ema do rachotu motoru, který se pral s dalším stoupáním v táhlém oblouku. „No jo, od září jsme se neviděli,“ napadlo mě.
Moc rychle jsme nejeli, na kolejnicích se srážela rosa, které postupně namrzala. Zmáčkl jsem tlačítko zastávky na znamení a popošel na plošinu. Za tmy zazářilo několik světel a objevila se budova malé továrny, motorák se přehoupl přes nechráněný železniční přejezd, a zatímco se z levé strany připojila kolej vlečky, začal brzdit. Nástupiště ozařovala jediná lampa v průčelí malé nádražní budovy. Vystoupili jsme do mrazivého vzduchu a můj dech se okamžitě srazil na brýlích. Na nádražíčku jsme byli sami, tak jsem si konečně mohl sundat roušku, otřít brýle a rozhlédnout se. Zastávka s nákladištěm Lesov dělala čest svému jménu, protože skutečně stála uprostřed lesa.
Mezitím se motorák rozjel a červená koncová světla zmizela v oblouku. I my se vydali na cestu. Sotva jsme prošli mezi prázdnou budovou a stařičkým skladištěm, ze tmy se vyřítil černý labrador a rozštěkal. Za ním se objevilo světlo baterky a obrys postavy zachumlané v teplém kabátě. „Ahoj Broků! Ahoj dědó!“ rozkřičely se děti. „Rád vás vidím, přišel jsem vám radši naproti, abyste potmě někam nespadli,“ odpověděl děda. „Tak už pojďte, ať nezmrznete, babička pro vás má čaj a už vaří večeři,“ zabručel ještě, a společně jsme se vydali po silničce mezi stromy, za kterými už čekala vyhřátá chalupa
Přeju Vám všem krásné Vánoce, ve společnosti těch, které máte rádi a kteří mají rádi Vás. Těm, kteří se nemohou se svými blízkými vidět, ať si na ně aspoň v dobrém vzpomenou.
Do nového roku všem modelářům především zdraví, splnění modelářských snů, hodně zručnosti a dobrý zrak a Diskuznímu fóru přeju hodně uživatelů, tolerance při psaní i čtení příspěvků, a ať zde každý najde radu, nebo pomoc.
- Přílohy
-
-MiŠ-
Velikost H0, ČSD
Jméno a příjmení je v nicku, nemám potřebu se skrývat