Systém kolo -kolejnice vydrží hrozně moc
Se sunutím osobáků rychlostmi někde ke 100 kmh začala ještě v parní trakci těsně před válkou Lübeck-Büchener Eisenbahn. Dokonce jí ta úspora z ušetřených objíždění stála za to, že to zprovoznila zpočátku tak, že strojvedoucí v řídícím voze ovládal jenom brzdič; na všechno ostatní měl telefon (nebo obdobu lodního telegrafu? Teď nevím, musel bych zalistovat v literatuře) a tím dával pokyny topičovi, který kromě krmení pece a ostatních svých úkonů taky hýbal regulátorem a ovládal plnění parního stroje. Teprve až asi za rok byly do lokomotiv namontovány servopohony, takže strojvedoucí ovládal regulátor a rozvod přímo. Lokomotiva byla k patrové jednotce s řídícím oddílem přivěšena automatickým spřáhlem.
Po válce tenhle princip okopírovaly DR: třeba mezi Drážďany a Schönou zadaptovaly staré čtyřosé hytláky na řídící vozy a vesele se jezdilo v jednom směru párou vzadu.
A ještě mi došlo, že už při elektrizaci slezské sítě byly od roku 1914 (!) v provozu elektrické jednotky ET 831 - 842, sestavené tak, že hnací elektrický vůz byl z obou stran obklopen vozy řídícími (a takhle ty jednotky zajížděly až k nám do tehdejšího Rakouska).
Na ČSD ale oficiálně platila jiná fyzika, ve které hrozilo vytlačení nabíhajících okolků na hlavy kolejnic. Zajímavé, že u vlaků s postrkem to nevadilo - a to přitom ta postrková lokomotiva převezme část vozů z vlaku a ty se pak dynamicky chovají úplně stejně, jako by byly v sunutém vlaku. A s postrkem vesele jezdily i rychlíky.