TAk zase uběhl nějaký čas od posledního popisu, tak bych chtěl krátce popsat, co se zatím odehrálo na mém kolejišti.
I přes letní přestvku se něco dělo. Neodehrávalo se to však na kolejišti ale v mé dílně. Snažil jsem se řešit výše zmíněnou moji otázku, jak na vratnou smyčku. Rozhodl jsem se vytvořit vlastní řešení na bázi mikrokontroleru PICAXE. Aby to nebylo tak triviální, vzal jsem si do hlavy, že to řešení (na rozdíl od běžně dostupných) bude pro vlak delší než je délka smyčky. Mám ji asi jen 5 metrů, tak kdyby se mi tam nevešel
. Současně mám však 4 vjezdy do smyčky (zkrácením smyčky lze redukovat na 2, ale já jsem maximalista
).
Řešení jsem měl v hlavě už v době, kdy jsem pokládal koleje v této smyčce a mám ji připravenu tak, že se skládá z 5 oboustranně izolovaných úseků, které by byly vybaveny měřením obsazení. Princip (velmi zjednodušeně) měl být založen na napájení úseku s lokomotivou a dvou sousedních. Pokud by dorazila do posledního přepnula by se polarita a za ní by byly 3 odpojené úseky. Vznikly by tak 4 izolované přechody, přes které by byl zbytek vlaku "přetažen" (smyčka je ve skryté části, tak zhasínání vagonů by nevadilo). Je sice určitá pravděpodobnost, že by se všechny 4 přechody najednou propojily koly nebo podvozky, nicméně jsem odhadoval, že je minimální a že ji ověřím ji až praxí. Na první problém jsem však narazil, když jsem začal kreslit logické schéma.
Při směru vpřed to nebyl problém, ale pokud jsem jej začal rozvíjet, že se kdekoliv může vlak zastavit a rozjet zpět, tak se logická mapa rozrůstala do vicedimenzionální tabulky a počet řešení se zvětšoval geometrickou řadou.
Takže jsem počet úseků redukoval pro začátek na 3. Toto se už dalo řešit. Postavil jsem model smyčky a ladil program pro procesor. Dostal jsem se do fáze, že tato smyčka (t.j. bez měřících úseků před vjezdy do ní) fungovala správně pro průjezd samotné lokomotivy. Ať lokomotiva vjela z kterékoliv strany, tak vždy vjela do smyčky bez zkratu, ve smyčce si mohla jezdit a vyjíždět jak chtěla a ty 3 úseky se správně přepínaly.
Ovšem toto řešení znamenalo několik měsíců (občasné) práce. Z hlediska objemu to odhaduji teprve tak na 1/3 původního záměru. Nakonec jsem se rozhodl toto řešení zastavit, abych se vůbec v roce 2014 někam pohnul. Takže z tohoto zbyl druhý bod do části "Takhle tedy ne". I toto je zkušenost...
Proto jsem se znovu zamyslel, které řešení pro vratku použít. Nakonec jsem sáhl po řešení vratky od Mika Boltona. Z široké rodiny procesorů PIC jsou mně sympatičtější vícekrát přepisovatelné čipy xxFxxx, takže jsem se rozhodl původní program pro 12Cxxx. upravit pro 12F629. Ani toto nešlo jednoduše, neboť jsem nepřenastavil dva vstupy na potřebnou konfiguraci a trvalo asi týden, než jsem na to s pomocí rady od Jindry Fučíka přišel (Jindro, ještě jednou díky!). Pak už jsem řešil jen častější spínání vratky, než bylo potřebné, což se se dalo vyřešit snížením měřících odporů. No a konečně, na konci roku 2014 byla vratka připravena k zabudování.
Takže v prvních dvou měsících roku 2015 jsem se konečně zase dostal ke kolejišti a všechny práce byly "zespodu". Nejprve jsem instaloval vratku a měření všech úseků (do budoucna, kdybych se k vývoji vrátil). Tím se konečně celá již postavená část kolejiště (1/2 spodního patra) stala konečně napájenou a pojížditelnou. Tak jsem si s radostí trošku pohrál.
Další práce spočívala v osazení přestavníků. Opět to znamenalo se něco nového naučit a doladit zvolené řešení, které jsem zatím testoval jen na testovací desce. Po mnoha testech v průběhu loňského roku (kromě té vratky) jsem se dopracoval k finálnímu řešení (v3), které se mi zdá nejlépe funkční. Po montáži prvního přestavníku jsem byl přímo nadšen, jak to hezky chodí a jsem skutečně rád, že jsem se odklonil od cesty ovládat jazyky relátky (viz má první slepá cesta). Je to sice pracnější, a nákladnější, ale výsledek stojí za to.
Celkem jsem již, k dnešnímu dni osadil 4 servopohony. Ovládání mám zatím pomocí servodekodéru od JIndry (v 3.5)
http://www.fucik.name/masinky/servo/. Zde jsem se prozatím zastavil, neboť se projevily určité (všeobecně známé) vlastnosti serv, které bych chtěl nějak vyřešit (cukání při náběhu a po každém zkratu/generálním stop, proudový ráz).
To už však bude předmětem až dalšího řešení.
Montáž vratky, provedení přestavníku, jeho montáž, a celkový pohled zespodu je v mé fotogalerii
http://samone.rajce.idnes.cz/21-Elektronika-vyhybky/#20150221_212340.jpg (tato a 4 následující)
milan ferdián píše:
Hlavně proveď testování zátěže na spirále. I když jsem se snažil dát co nejpříznivější hodnoty,sám jsem zvědavý zda ICE soupravy v pohodě vyjely stoupání.Pozor na přechodové části stoupání - přechod - rovina.Zde se vyskytuje nejčastější problémy a to v rozpojování vozů.Samozřejmě záleží na typech spřáhel.
Z toho nadšení, jak mi krásně chodila první výhybka jsem si natočil i video. Je poměrně dlouhé... ale :
1) V té první části (poté co jsem se dosyta pokochal výhybkou) je vidět i výhoda vratky od M. Boltona - může se do ní vjet jakkoliv např. couváním (bez vagonů, které by odebíraly proud) a vratka funguje. Toto by se do vratky s měřícími úseky na lokomotivu nedalo - bez dalšího dovybavení (tratě nebo vagonů).
2) od času cca 6:25 tam mám zátěžové zkoušky jízdy po spirále směrem k viditelné části s běžnou délkou vlaku (parametry : R=600, stoupání 25%o, zatím realizováno cca 300 stupňů).
3) od času 10:45 zkouška jízd do spirály s vlakem parametrů mezinárodního rychlíku (zatím jen dieslová trakce
)
https://www.youtube.com/watch?v=U85bM-PBYc4MIlane, doufám, že to nezakřiknu, ale myslím, že je to zatím bez problémů... Díky
Toť zatím vše.